Léto ve Stromovce aneb domečku, kdo v tobě přebývá

sobota 1. září 2012 14:00

Poslední zastavení v letní Stromovce jsem se rozhodla uvést mírně upraveným textem, který jsem psala jako součást úkolu v literárním kurze, když jsme měli popsat svoje oblíbené místo v průběhu ročních dob. Snová příhoda, o které si lektorka myslela, že je to smyšlená historka, se dobře hodí k místům, na která jsem se tentokrát zaměřila, a na jejichž prohlídku nemám během běžné návštěvy Stromovky, kdy tam chodím hlavně trénovat (a občas i závodit), vůbec čas.




Když není léto chladné a deštivé jako před patnácti lety, kdy některé pěšiny ve Stromovce zarostly tak bujnou vegetací, že se staly neprůchozími, tak se v teplém letním počasí trénuje velice těžko. Nejlepší doba a místo pro běh je dopoledne v parku, kde vzrostlé stromy a četné rybníčky udržují svěží a chladnější vzduch. Jednou ve čtvrtek asi před třinácti lety jsem měla v plánu jen volný klus na malém okruhu. Bylo teplo, pod mrakem, a příjemný letní deštík skrápěl asfalt. Drobné mrholení však začalo sílit a přibližně v polovině okruhu mě zastihl docela prudký liják. V tílku a trenýrkách bych byla brzy jak se správně česky říká durch, do šatny daleko, co teď. Využila jsem toho, že se nacházím ve Stromovce a ukryla se pod nejbližší vzrostlý strom, kde můžu počkat až se mokré studené provazy padající z oblohy ztenčí a potrhají. Po nějaké chvíli se pod stejný strom přišla schovat světlovlasá dívka, která mě hned zaujala. V bílých šatech s barevnými květy, v bílých botách na nízkém podpatku a s bílou kabelkou přes ruku vypadala jako slečny na starých uměleckých pohlednicích, které sbírala moje babička. Posadila se na pařez a dívala se směrem k záhonu s červenými květy, který se rozprostírá před zchátralou budovou Šlechtovky. Po chvíli promluvila a její řeč byla stejně archaická jako oblečení. „Je tady hezký výhled. Jsem ráda, že jsem zde spočinula“. A ukázala rukou směrem k záhonu. Když jsem se po chvíli podívala znovu jejím směrem, už tam nebyla. Nevím, kdy odešla. Prostě zmizela, nikdy předtím ani potom jsem ji ve Stromovce neviděla. Možná zůstala v minulém století. Něco po ní ale zůstalo a já jsem to poznala hned tenkrát v dešti schovaná pod tím dubem, habrem nebo platanem - to si už nepamatuji. Když přestalo pršet, vyběhla jsem na okruh, který teď vypadal úplně jinak, než když jsem ho před půl hodinou opustila. Po kostrbatých parkových cestách přijížděly fiakry svážející hosty na zahradní slavnost, na stromech visely lampiony, na trávnících posedávali pánové ve fracích, kteří bavili dámy s barevnými slunečníky, v zahradě Šlechtovy restaurace se vlnily taneční páry a možná dokonce tančily menuet jako na tom slavném mostě v Avignonu, ale to jsem nepoznala, protože tancům nerozumím. Je to dávno, ale pamatuji se, že se vlahým vzduchem letního podvečera nesla vůně harmonie, tajemství a romantiky.

Od té doby uběhlo hodně let, okruhy běhám daleko pomaleji a taky paměť už nemám tak dobrou, takže si vzpomínky raději ukládám na paměťovou kartu fotoaparátu. Mnoho věcí se změnilo, u Šlechtovky hraje jiná hudba než menuet, dívky v kloboucích a dámy se slunečníky vystřídaly skejťačky s prkýnkem pod paží, bruslařky a běžkyně ověšené elektronikou. Přesto se zde dají najít romantická zákoutí jako z pohádky i s trochou nezbytného tajemství.






















































Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora