Moje vzpomínky na revoluci

sobota 17. listopad 2012 02:52

Když čtu nadpis tohoto svého blogu, tak na mě působí poněkud nadneseně. Nezúčastnila jsem se žádné opravdové revoluce, o jaké píše Victor Hugo, nestavěly se barikády, nestřílelo se, netekla krev. Trochu v nebezpečí jsem se cítila jen jednou, když jsem se na Václavském náměstí dostala do opravdu velké tlačenice a musela jsem vylézt na vyvýšené místo, ale už si nepamatuji, na co jsem si vlastně tenkrát stoupla.

Vrstevníci z mého ročníku už byli v roce 1989 ve třetím nebo čtvrtém ročníku na vysoké škole. Já jsem se nejdřív vyučila, střední školu jsem studovala už při práci, tak se to seběhlo, že jsem maturovala právě v revolučním roce 1989. A musím přiznat, že mi to vzhledem k mojí poněkud buřičské povaze velmi vyhovovalo. Určitě jsem nebyla sama, komu nevoněly zatuchlé stojaté vody starého režimu, ale já jsem dost trpěla i vzhledem ke svým zájmům. Od dětství jsem fanoušek populární hudby a věděla jsem, že o návštěvách koncertů svých idolů si můžu nechat jen zdát. Když jsem začala chodit do zaměstnání, tak moje první cesta po výplatě vedla do antikvariátu s gramodeskami, kde jsem trávila celé hodiny. Občas se mi podařilo najít nějakou perličku, třeba singl s písničkami Golden Kids a zakázanou Martou Kubišovou. Přes Klub sběratelů kuriozit a přes inzerát v Melodii jsem se dostala na burzy, kde se ovšem desky prodávaly velmi předražené, takže jsem si je nemohla dovolit. Byly ale i další věci, které se mě osobně dotýkaly – nedostupnost cestování – známí se mi smáli, proč se učím jazyky, když se stejně nikam nedostanu, kádrování, protekce a nesmyslné kvóty, kvůli nimž jsem se nedostala na střední školu, rovnostářství, potírání individualit a zatlačování nadprůměrných jedinců do průměru už od dětství, nesmyslná oficiální ideologie vlády dělnické třídy a nenávistného třídního boje. Kvůli posledně jmenovaným jevům jsem nepřijala v šestnácti letech nabídku na předkandidaturu do KSČ. A nepřijala jsem ji ani později, když za mnou přišli v zaměstnání.
Vyprávím tyhle věci proto, že jsem tu naši nenásilnou, oficiálně sametovou, revoluci měla důvod přijmout s velkým nadšením. A jak jsem to tehdy vnímala? O událostech na Národní třídě jsem nejdřív nic nevěděla, protože jsem v pátek 17. listopadu 1989 byla v kině na filmovém provedení opery Othello. Teprve, když jsem v pondělí ráno přišla do školy, respektive na plavecký stadión v Podolí, kde jsme měli hodinu plavání, tak jsem zjistila, že se něco děje. Někteří spolužáci se vraceli zpátky, říkali, že je stávka. Jiní šli normálně na hodinu. Nevěděla jsem, o co jde, tak jsem raději absolvovala hodinu v bazénu, abych neměla absenci. Potom jsme měli předmět, který se oficiálně jmenoval „Dějiny mezinárodního dělnického hnutí“, ale studenti mu říkali marxismus a vyučujícímu marxista (co byl taky jiného, když učil takový předmět). Dal nám za úkol, abychom napsali, co víme o událostech na Národní třídě, jestli jsme viděli nějaké záběry a co si o tom myslíme. Já jsem sice tenkrát ještě sledovala televizi, ale zrovna jsem měla jiný program a neviděla jsem ani žádné záběry, ani jsem neměla jiné informace, tak jsem napsala, že o tom nevím nic a situaci nemohu posoudit. Marxista byl zajímavá figurka, proto se u něj trochu zastavím To, že předmět nazýváme pravým jménem, naprosto nesnášel a vždy zdůrazňoval, že on je historik. Byl ambiciózní, chlubil se konexemi na vyšších místech a říkal, že má zprávy z kuloárů. Jednou nám řekl, že měl jít na besedu se Štěpánem, ale dal přednost naší hodině. Také vystupoval v televizní soutěži, která se tuším jmenovala Všechno nebo nic a on vyhrál vědomostní část a ve finále si vytáhnul z osudí to Nic. Svůj předmět povýšil na ten ze všech nejdůležitější a dával nám tolik úkolů, že jsme skoro nestíhali nic jiného. Na první hodině si od nás nechal vyplnit dotazníky, kde se vyptával nejen na obligátní otázku, jestli jsou rodiče ve straně, ale také na naše soukromé zájmy a kontakty. Byl znám jako starý mládenec, ale měl v patrnosti všechny dívky, což ostatně na Strojní fakultě nebylo nic těžkého. Mně jednou dokonce volal domů, když jsem byla na tréninku, a potom řekl ve škole, že jsem se někde flákala. Na pohled vypadal jako nadporučík Lukáš z Dobrého vojáka Švejka a choval se velmi arogantně.

Večer jsem šla na francouzštinu a profesorka seděla za katedrou a říkala, že učitelé jazykové školy vstoupili do stávky a neučí. Předtím jsem byla na tréninku a kamarádka mi vyprávěla, jak na jejího otce stříleli v roce 68 ruští vojáci a jak je ráda, že se něco děje. U nás doma se o politice nikdy nemluvilo, jen si pamatuji, že babička říkala, že politika je svinstvo a člověk se od ní má držet dál. O tom, co se dělo třeba v 50. letech, kolik lidí nemohlo pracovat za normalizace ve svém oboru, jak velká část elity národa žila v exilu, nebo kdo je Václav Havel, jsem se dozvídala právě až v průběhu měsíc trvající studentské stávky. Teprve v úterý jsem se ve škole dozvěděla, co se vlastně stalo na Národní třídě. Byl ustavený stávkový výbor a další měsíc, vlastně až do začátku zkouškového období, se neučilo. První, z čeho jsem se zaradovala, bylo zrušení nenáviděného marxismu, a fakt, že tento předmět a s ním i marxista, který si na nás tak vyskakoval, skončí v propadlišti dějin. Moji spolužáci se zřejmě nejvíc radovali ze zrušení vojenských kateder a branného výcviku během studia.
Teď po letech mám celou dobu stávky a revolučních událostí v paměti jako jednu velkou slavnost, z níž se mi vybavují různé obrazy až do detailů a jiné jsou už zamlžené jako ve snu. Moje vzpomínky jsou proto jen takové útržky, jako když se kousky popsaného papíru starých zažloutlých novin točí ve větru, a sem tam se podaří nějaký útržek zachytit a přečíst si kousek popsané události. Je mi jasné, že takové „paměti“ nemají velkou dějinnou hodnotu, ale pro mě jsou zajímavé právě tím, že jsou moje osobní a dneska jsem si cestou z práce řekla, že bych je někam měla zapsat, než všechno zapomenu. Píšu je veřejně na blog a ne někam do notýsku, protože možná má někdo podobné vzpomínky nebo někoho třeba i pobaví.

Dobře si vybavuji shromáždění na Václavském náměstí a na Letenské pláni, kam jsme chodili s celým kruhem a jak jsme jednoho rozměrnějšího spolužáka se slovy „Miloši, raž nám cestu“, strkali dopředu. Vzpomínám si, jak se zpívalo Svatý Václave a nějaké dívky se mě ptaly, co to je. Také si vzpomínám, jak se ve velkých posluchárnách místo přednášek vedly debaty o tom co bylo, co se děje a co bude. Z různých besed s hosty mi utkvěly v paměti hlavně tři. Když přišly tzv. červené barety, což byly speciální složky, které se podílely na bití demonstrantů 17. listopadu zvlášť brutálním způsobem, tak se docent Vogel, známý výrokem, že bude muset řvát jak zupák, když nebude na přednášce klid, zeptal, jestli jsou příslušníci těchto jednotek vyšetřováni na psychiatrii, za což sklidil potlesk. Jedním z hostů byl Karel Zich a pamatuji se, jak vyprávěl, jak se jednou bavili s Helenou Vondráčkovou, jaký udělat průšvih, aby už nemuseli na festival Sovětská píseň a ještě mohli zpívat. Když byli na besedě bratři Neckářové, tak jsem požádala Vaška, aby zazpíval písničku Boba Dylana Časy se mění. Nejdřív mi poděkoval a pak za doprovodu bratra, který hrál na kytaru, zazpíval první dvě nebo tři sloky, to si už přesně nepamatuji...Nejzajímavější pro nás asi bylo vyprávění pedagogů, kteří se dostali na stáže do USA, do Rakouska, do Itálie a vyprávěli, jak jinde probíhá výuka. Pamatuji se, jak jsme s úžasem poslouchali, že studenti sedí při písemce těsně vedle sebe, (nikoli obřadu po třech v lavici pro dvacet lidí jako u nás), a přesto nikdo neopisuje.
Vzpomínám si, jak mě kluci posílali jako mluvčí kruhu na stávkový výbor pro instrukce, jak jsme stáli u dveří s páskami na rukávě a legitimovali každého, kdo šel dovnitř. Jednou mi na stávkovém výboru dali koláče, abychom se na to hlídání posilnili. Když jsme právě nebyli na besedě nebo na demonstraci, tak jsme chodili na brigády nebo pomáhali na výstavách. Pamatuji se, jak jsem hlídala v Mánesu a dostala jsem bramborák a jednou jsem hlídala v malé galerii, myslím někde na Jungmannově náměstí, přišla tam Jana Koubková a já jsem nebyla dost pohotová, abych si jí řekla o podpis. Taky si vzpomínám, jak se ustanovil ve škole Akademický senát a já jsem kandidovala za náš kruh a těsně jsem nepostoupila, protože jsem ve veřejném hlasování skončila z deseti kandidátů třetí a postupovali první dva.
Také si vzpomínám, jak jsem sbírala revoluční plakáty, měla jsem s nimi polepenou celou stěnu v pokoji. A pamatuji se, jak jsme se bavili, když nám studenti marxismu četli zásady jako, že marxistická ideologie je postavená na svobodě člověka a podobně. A taky si pamatuji, jak se mi nechtělo do učení, když skončila stávka a musela jsem se učit na zkoušky. Nejvíc ze všeho si však pamatuji na tu celkovou společenskou náladu, která mi připadala jakoby v listopadu přišlo léto a jako bychom měli v Praze celou zimu jako na Havaji.



Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora