Emil Zátopek – legenda žije

pondělí 10. prosinec 2012 02:54

Dívám se na starou, černobílou, zašumělou fotografii z dobového tisku. Na škvárové dráze se usilovně blíží k cíli běžec v tílku s logem Dukly. V blízkosti dráhy je vidět několik evidentně rozrušených pánů třímajících stopky, zápisníky a startovací pistoli. Pod obrázkem je text: „Nakonec zachvátilo zděšení i činovníky. Uběhl jsem totiž 20 km dřív než za hodinu.“

Popsaný snímek je ze závodu v hodinovce na stadionu v Houšťce u Staré Boleslavi, kde Emil Zátopek zaběhl 29. září 1951 světový rekord na 20 km a v hodinovce, a to před neuvěřitelnými deseti tisíci diváky. Nutno podotknout, že Zátopkův výkon 20 052,40 m v hodinovce je dodnes nepřekonaným českým rekordem na této trati.

Fenomén Zátopek

Osobnost legendárního vytrvalce, držitele osmnácti světových rekordů, nejlepšího českého atleta historie a jednoho z nejslavnějších běžců všech dob jsme si letos připomněli hned dvěma výročími. Jednak uběhlo rovných šedesát let od Zátopkova slavného hattricku na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952, kdy vyhrál všechny tři vytrvalostní tratě – 5 a 10 km a maratón a také letos uplynulo 90 let od jeho narození.

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici. Vyučil se u Bati ve Zlíně a zde se také dostal k běhání, když ho vybrali na atletické závody. Ve svém prvním závodě skončil na druhém místě a od té doby chtěl vyhrávat. Nejdříve se připravoval pod vedením spoluběžce Jana Haluzy, později si trénink sestavoval sám. Po čtyřech letech přípravy zaběhl československý rekord na pět kilometrů (poprvé pod 15 minut). Největších úspěchů dosáhl od roku 1948, kdy vyhrál 10 km a byl druhý na 5 km na Olympijských hrách v Londýně, do roku 1952, kdy jako první a dosud poslední závodník v historii zvítězil na všech třech nejdelších olympijských tratích od pětky po maratón. K závodu se váže několik zajímavostí. Zátopek zaběhl ve všech třech závodech i nejlepší olympijské výkony. Přitom se všechny závody uskutečnily během jednoho týdne, takže neměl příliš mnoho času na odpočinek (závody se běžely v pořadí: desítka, pětka, maratón). Zátopek běžel svůj vůbec první maratón. V závodě na pět kilometrů bojovalo o první místo několik favoritů, mezi něž Zátopka ani nepočítali. Ještě před posledním kolem běžel na čtvrtém místě a teprve závěrečným finišem zvítězil před svým tradičním soupeřem, Francouzem Mimounem. Rodinnou sbírku medailí doplnila Dana Zátopková, když chvíli po doběhu Emilova závodu na 5 km, vyhrála zlato v hodu oštěpem.
Emil Zátopek se zúčastnil ještě Olympijských her v Melbourne v roce 1956, ale po zranění neměl dost času na přípravu a doběhl šestý. Sportovní kariéru ukončil v roce 1958, kdy běžel poslední závod v San Sebastianu. Emil Zátopek dosáhl skvělých výkonů a mnoha rekordů, protože předběhl svoji dobu o několik desítek let. Vymyslel si vlastní tréninkový systém, který spočíval v opakovaném běhání úseků 400 m na dráze. Pamatuji se na dobu, kdy jsem dělala výkonnostní atletiku, jak jsme považovali za těžký trénink, když jsme měli běžet deset až patnáct úseků. A Zátopek jich běhal běžně čtyřicet, šedesát. Jednou dokonce běžel sto čtvrtek, tedy prakticky celý maratón v rychlých úsecích (ovšem potom prohlásil, že to už bylo moc). Dnes je intervalový trénink, při němž se zlepšují anaerobní vlastnosti organismu, všeobecně rozšířený a patří mezi základní prvky přípravy, avšak v Zátopkově době ho nikdo neznal. Běžci tehdy trénovali jen souvislý běh, kterým lze získat vytrvalostní (aerobní) schopnosti, zatímco intervalový trénink zlepšuje odolnost proti tvorbě laktátu, který způsobuje svalovou únavu a snižuje výkon.

Legenda žije

Nemám ovšem na mysli konspirační teorie typu „Elvis žije“. Emil Zátopek je stále s námi už jen díky tomu, že dodnes používáme jeho trénink, je inspirací stále nových generací běžců, ale také proto, že skupina nadšenců udržuje Zátopkovu památku i prakticky. Od roku 2008 pořádá atletický klub SC Marathon Plzeň, vedený Ing. Vlastimilem Šroubkem, seriál běžeckých závodů Grand Prix vytrvalců Západních Čech , který probíhá od července do listopadu. Součástí je Zátopkův zlatý týden, jenž kopíruje týden v Helsinkách roku 1952, v němž Zátopek vyhrál všechny tři nejdelší běhy a získal tři zlaté medaile. Závody Zátopkova zlatého týdne probíhají ve stejných dnech (a většinou i časech), v jakých běžel Zátopek. Je dobré podotknout, že Zátopkův výkon se už žádnému dalšímu běžci nepodařilo zopakovat. Nejblíže tomu byl legendární finský vytrvalec Lasse Virén, který také startoval ve všech třech disciplínách na Olympijských hrách v Montrealu v roce 1976. Světový rekordman na desítku vyhrál tehdy závod na pět a deset kilometrů, ale v maratónu již vítězství nezopakoval a doběhl pátý. Vzhledem ke stále náročnější přípravě vrcholových sportovců, s níž souvisí stále užší specializace, se zřejmě už Zátopkův famózní výkon nikomu nepodaří zopakovat.

Protože se letos slavilo 60. výročí Zátopkova zlatého hattricku, přestěhoval se seriál ze Západních Čech do Prahy. Kromě vlastních závodů, které probíhaly poslední týden v červenci, se poslední den, kdy se běžel maratón, konala také beseda s legendami světové atletiky, které jsou nějakým způsobem spojené s Helsinkami. Této besedy, spojené s autogramiádou, se zúčastnila mistryně světa z Helsink 1983 a světová rekordmanka Jarmila Kratochvílová a již zmíněný Lasse Virén. Není cílem tohoto článku popisovat podrobně celý Zátopkův zlatý týden. Pokusím se jen stručně přiblížit atmosféru. Jak jsem již psala, závody probíhaly v Praze, a to na stadiónu PSK Olymp a maratón se běžel na 5 km dlouhém okruhu ve Stromovce, přičemž se v každém kole probíhalo skrz Výstaviště. Termíny závodů byly, stejně jako každý rok, stejné jako v Helsinkách, tedy 20., 24. a 27 července. Kromě tří hlavních závodů se běžely i kratší tratě a závody dětí, což přilákalo další desítky běžců. Zatímco desítka se běžela v příjemném počasí při zatažené obloze, při pětce už bylo takové horko, že pomocníci podávali závodníkům pití a houby, přestože to při takto krátkém závodě není zvykem. Maratón startoval pozdě odpoledne, ale vzhledem k tomu, že bylo 35°C ve stínu, tak to zcela nepomohlo a za sebe můžu říct, že to byl jeden z nejtěžších maratónů, jaké jsem kdy běžela. Po závodě jsme se bavily s kolegyněmi v tom smyslu, že jsme dosáhly časy obvyklé na horských maratónech a pětina startujících závod vůbec nedokončila. Nicméně atmosféra byla i díky účasti velkého množství závodníků, hostů a fandících diváků, zvlášť při maratónu, velmi příjemná. Určitě k ní přispěl i sportovní novinář a komentátor běžeckých závodů Ivo Domanský, který nás nečekaně opustil začátkem listopadu. (Věnuji mu vzpomínku v únoru, až bude mít výročí).
Zátopkův zlatý týden se celý započítával do seriálu Grand Prix, která pokračovala až do podzimu. Další závody, což byla Plzeňská hodinovka a Plzeňská dvacítka a třicítka, ovšem už velkou účast neměly a nakonec se celého seriálu zúčastnili jen jeden muž a jedna žena. Není proto jisté, jestli se Grand Prix ještě bude běhat. Osobně si myslím, že měl vliv pozdní termín posledního vytrvalostního závodu, kdy se běželo 20 a 30 km a maratón na dráze v Plzni. Bylo to na konci listopadu, kdy si připomínáme výročí úmrtí Emila Zátopka, který zemřel 21.listopadu 2000. Termín byl zřejmě záměrně stanoven na tuto dobu, nicméně byla hodně velká zima (2 až 3°C). Tak dlouhé závody na dráze se u nás jinde neběhají a člověk má výjimečnou příležitost si zaběhnout přesně změřenou trať. Nicméně v takové zimě se nedá dosáhnout příliš kvalitní výkon, což je zřejmě hlavní důvod, který odrazuje běžce od větší účasti.

Člověk Zátopek

Emil Zátopek pocházel z prosté rodiny a celý život zůstal i přes všechnu slávu v podstatě obyčejným klukem z Moravy. Když ho jako takového budeme brát, nebudeme ani příliš přísně posuzovat jeho občanské postoje, což se dělo v minulosti a dosud děje. Jak je napsáno v úvodu, vyučil se u Bati, po válce studoval vojenskou akademii a poté pracoval na ministerstvu národní obrany, kde vedl sportovní přípravu. V roce 1948 se oženil s Danou Ingrovou, pozdější světovou rekordmankou a olympijskou vítězkou v hodu oštěpem, se kterou ho kromě sportovní kariéry pojí i stejné datum narození. Paní Dana Zátopková se letos 19.září dožila devadesáti let. Když vzpomíná na manžela, kterému říkala Ťopka, tak vypráví o jeho přátelské a někdy naivní povaze. Také o tom, jak rád rozdával, a to i svoje a dokonce i její medaile, (což se ovšem u paní Dany nesetkalo s pochopením).
Emilu Zátopkovi je vytýkáno, že v roce 1948 vstoupil do KSČ – předpokládá se, že z přesvědčení – je ovšem otázka, jestli jako zaměstnanec armády mohl nevstoupit. Dále jsou Zátopkovi vyčítány některé proslovy poplatné režimu, například, když v roce 1984 bojkotovaly státy sovětského bloku Olympijské hry v Los Angeles, mluvil v rozhovoru pro Rudé právo o ohrožení bezpečnosti sportovců, komerčním zneužití OH a porušení Olympijské charty. V roce 1968 naopak odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, čímž se dostal lidově řečeno k lopatě a šest let pracoval při hloubení studní. Později svůj postoj odvolal a mohl pracovat v archivu ČSTV. Pro tyto změny názorů je považován za rozporuplnou osobnost.
Musím říct, že mi připadá nespravedlivé, když lidé Zátopka odsuzují za jeho členství ve straně a některé další kroky poplatné režimu. Kdekoli se objeví článek o Zátopkovi, hned se najde v diskusi několik „hrdinů“, kteří si hodí kamenem nebo aspoň blátem. Kdo je bez viny, ať ukazuje na druhé. Zajímalo by mě, kolik z těchto kritiků nikdy neudělalo chybu, jak se zachovali v roce 48, v roce 68 a hlavně, kolik toho dokázali výjimečného. Emil Zátopek je ve světě stále pojmem, například u příležitosti letošních OH v Londýně byla na jeho počest složena opera. Je stále vzorem a inspirací pro mladé sportovce, je jedním z nemnoha lidí, kteří proslavili naši malou zemi. Nemluvě o tom, jak svojí originální tréninkovou metodou posunul atletické výkony do jiné dimenze. Kdysi jsem četla knížku novináře Jiřího Janouška s názvem Hvězdy z masa a kostí. Líbí se mi tenhle přístup, nemám ráda, když se z lidí dělají modly. Nevidím žádný důvod, proč by se měly odsuzovat osobnosti, které svým talentem, pílí a vytrvalostí dosáhly mimořádných výsledků, za poklesky a chyby, které jsou u lidí, kteří v ničem nevynikli, tolerované a nikdo je za ně neodsuzuje. Když čtu výpady proti Zátopkovi, připadá mi to, jako bychom si neuměli vážit lidí, kteří otevřeli světu českou kotlinu. Nebo je v tom možná i závist a potřeba dokázat, že člověk, který nás v něčem předčí, musí nutně v něčem jiném zaostávat.
Berme to tak, že Emil Zátopek byl člověk z masa a kostí. To lidské v něm nechme odpočívat v Rožnově pod Radhoštěm, to nehmotné a nesmrtelné, co nám zde zanechal, si můžeme připomínat při Zátopkově zlatém týdnu, při výročí jeho narozenin, a my běžci při každém kvalitním tréninku.

Dana a Emil Zátopkovi

Můj oblíbený obrázek z hodinovky v Houšťce


Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora