Ještě trochu večera

čtvrtek 14. únor 2013 14:14

Tento blog se nevěnuje jen modrým vlnám na soumračné Vltavě, ale především večeru v lidském životě a tomu, jak to vypadá, když soumrak života osvětlují sluneční paprsky.

Vždycky jsem měla ráda večer. Už v dětství jsem pozorovala jak se protahují stíny na záclonách, později, když jsem měla svůj psací stůl, tak jsem za soumraku hned nerozsvítila lampičku, ale chvíli jsem čekala, protože jsem věděla, že se v příšeří dobře sní. Někdy mě napadly verše nebo nějaká úvaha, to jsem potom stiskla vypínač, vzala papír a tužku a začala psát. Také jsem si všimla, jaké kouzlo má soumračná krajina, kdy obloha nad obzorem mění barvu mezi různými odstíny žluté, šedé, modré a růžové, podle roční doby, stromy tmavnou, až zůstanou jen siluety a nad zemí se rozprostře oceán ticha a tmy. Ta chvíle trvá jen krátce, než začnou blikat první hvězdy na obloze a rozžnou se první lucerny v potemnělé ulici. Potom už začíná další směna, musím rozsvítit, psát články nebo další úkoly, dneska už častěji u malého stolku s klávesnicí než u psacího stolu. I když jsem v kanceláři a nemám čas koukat z okna, tak se tu chvíli, na kterou jsem složila několik básní s názvem Entre chien et loupe, snažím nepropást.
Nejraději ale pozoruji soumrak ve městě, kdy se, dnes s pomocí světlocitlivého prvku spíš než s blokem a akvarelovými barvami, snažím zachytit okamžik, kdy slunce už zapadlo a pouliční lampy, reklamy a reflektory mířící na památky se ještě nerozsvítily.


Soumrak se snáší stejně na všechno. Na Vltavu...

...na Petřín s rozhlednou,

...na Hradčany,

...na Karlův most,



...na racky sedící na ledolamu pod Novotného lávkou,

...na Bedřicha Smetanu sedícího na podstavci, i na fotografa, který se snaží zachytit některou z pražských památek a nebo možná rozbouřenou vodu na vzedmuté hladině jezu.





Ale venku už je zima, fouká studený vítr, a tak se raději uchýlím dovnitř do budovy na Novotného lávce číslo 5, kam chodím už léta a dneska tam jdu rovnou na dvě přednášky, protože vystoupí laureát a jeden z finalistů ceny Čestné uznání Mensy. V definici ceny Čestné uznání Mensy se říká, že se uděluje osobnostem, které nejsou členy Mensy, dosáhly významných výsledků ve svém oboru a zasloužily se o dobré jméno České republiky ve světě. Jako první vystoupil pan docent Luboš Perek, astronom, po němž je pojmenován náš největší dalekohled, na přelomu 60. a 70. let generální tajemník Mezinárodní astronomické unie, ředitel Astronomického ústavu AV, po revoluci předseda České astronomické společnosti. Ve vědecké práci se zabýval astrofyzikou galaxií a mlhovin. Potom, co byl za normalizace odstaven z vedení AÚ, uplatnil se v zahraničí jako generální tajemník OSN pro kosmický prostor. Dosud přednáší a věnuje se zejména kosmickému právu a problematice kosmické tříště, což jsou úlomky ze zbytků dosloužilých umělých kosmických těles, které krouží na oběžné dráze kolem Země. Také tato přednáška se zabývala úlomky na oběžné dráze, možnostmi vedoucími ke snížení jejich množství a mezinárodními úmluvami o využití kosmického prostoru.

Na dalších snímcích je vidět, jak se zvětšuje počet objektů na oběžné dráze.
Registrované jsou objekty větší než 10 cm.





Oběžné dráhy kolem Země

Následující snímky ukazují pana doc. Pereka při přednášce. Myslím, že je z nich vidět elán a životní svěžest člověka, který se narodil rok po skončení první světové války. Ostatně v roce 2009 napsal Dr. Grygar v článku k jeho devadesátinám: "Doc. Perek se dožívá svého životního jubilea v obdivuhodné duševní i tělesné kondici, účastní se domácích i zahraničních odborných konferencí, na nichž pravidelně přednáší a publikuje výsledky svých současných studií."











Na konci přednášky dostal pan docent květiny.
V pozadí druhého snímku je o rovných šedesát let mladší předseda Mensy Ing. Tomáš Blumenstein.




Druhou přednášku měl celkový vítěz ceny Čestné uznání Mensy, což byl Mudr. Koukolík, specialista na problematiku mozku.

Organizátorka ceny Čestné uznání Mensy Zuzana Šimková představuje vítěze.

Mudr. Koukolík přednášel a odpovídal na dotazy o činnosti našeho mozku, a to v situaci, kdy nás ovlivňují emoce.



Přiznám se, že na rozdíl od přednášky o družicích jsem tomu příliš nerozuměla. Zaujala mě ovšem metoda, jakou se zjišťuje činnost mozku. Dobrovolníci jsou požádáni, aby mysleli na určitou věc, jsou jim ukázány nějaké záběry, a podobně. Potom je strčí hlavou do skeneru a mapuje se, co se děje v mozku. Výsledek může vypadat například jako zde. Závěry popisovaných studií, v nichž byly hodně uplatňované metody psychologie a psychiatrie, na mě půsopbily poněkud rozporně.
V každém případě však šlo o příjemně ztrávený modročerný večer nad Vltavou.


Eliška Anna Kubičková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

tento blog
všechny blogy