Milý Ivo

pátek 22. únor 2013 08:00

Vůbec nevím, jak začít. Nepíše se mi totiž tenhle vzkaz nijak snadno. Vybavuje se mi vzpomínka na jedno číslo legendárního Maratónu, kde jsi se zmínil, že ani nedokážeš spočítat, kolik jsi dostal přání k Abrahamovinám. Přijde mi to jako nedávno, vůbec bych neřekla, že od té doby uběhlo už čtvrt století.

Moje vzpomínky, které si snažím dnes vybavit, budou asi hodně neutříděné. Například si vůbec nepamatuji, kdy jsme se poprvé setkali. Prostě to bylo tak, že jsem přišla na závody a ty jsi tam někde stál u trati, komentoval nebo aspoň povzbuzoval, nabízel letáky s pozvánkami na další závody a běžecké časopisy. Dokonce i v době, kdy jsi aktivně závodil, ti nedělalo problém povzbudit přímo na trati závodníky běžící v protisměru. Zřejmě jsi neřešil, že to jsou vlastně soupeři, kteří jsou už za otočkou a dostanou se do cíle mnohem dřív než ty. Vzhledem k tomu, že jsi se léta pohyboval v organizaci běhů mimo dráhu, které jsi neúnavně obhajoval jako plnohodnotné závody, tak jsme se zřejmě poznali někdy okolo poloviny osmdesátých let, kdy jsem začala startovat na krosech. I když to možná bylo i jinak, alespoň podle toho, že jsi mi jednou řekl, že je (atletické funkcionáře) tenkrát zajímalo jen, jaké mám časy na půlku a patnáctistovku. Možná jsi mě tedy znal už z doby, kdy jsem závodila výhradně na dráze, protože nám tehdejší trenér jiné závody nedovolil. Ale myslím, že většina běžců má problém si vzpomenout, kde se s tebou poprvé setkali, protože, kdykoliv jsme přišli na závody, tak jsme měli dojem, že tam jsi odjakživa, že tě zrovna tak dlouho známe a že to tak vždycky zůstane.
O tom, že si pamatuješ každého, s kým jsi se jednou potkal, se vyprávěly legendy. Vzhledem k tomu, že se známe tak dlouho, tak mě nepřekvapilo, když se na tvém závodě ve Hvězdě startovalo bez čísel. Mladší běžci byli překvapeni, jak můžeš bez čísel zaznamenat pořadí. No jednoduše – každého jsi znal jménem. Každý nový závodník či závodnice se ti musel představit a od té doby sis ho pamatoval. Nadarmo se o tobě nemluví jako o otci českého běhu. Asi to tak osud zařídil, že jsi neměl vlastní děti, protože všichni běžci (a taky chodci, lyžaři, triatlonisti a další sportovci, kteří se někdy objevili na startu běžeckého závodu), pro tebe byli jedna velká rodina.
Pamatuji se, jak jsem běžela první Pražský a celkově teprve svůj druhý maratón a když jsem byla v cíli, tak jsi oznamoval, že přiběhla další závodnice z „té naší maratónské rodiny“. A někdy při pátém maratónu jsi mě už ohlašoval jako zkušenou maratónkyni. Hodně jsme si vážili toho, že jsi na nikoho z nás nezapomněl a na rozdíl od většiny moderátorů, kteří sledují jen vítěze, jsi vítal v cíli i posledního závodníka. Ale byl jsi taky náročný a klidně jsi zkritizoval největší hvězdy, pokud předvedly výkon pod svoje možnosti. Znám lidi, co si ztěžovali, že s tebou jde špatně vyjít, protože máš svoji hlavu a nerad přijímáš názory druhých. Někomu vadilo, že jsi ze staré školy a nemáš rád novoty, třeba komerci na závodech. Zrovna v tomhle ti dobře rozumím. I když jsem o generaci mladší, taky jsem začala s atletikou ještě v době, kdy ani špičkoví sportovci nevydělávali horentní částky a na amatérských závodech byla přátelská atmosféra, zatímco dnes kolikrát převažuje rivalita a honba za cenami.
Člověk si taky musel zvyknout na tvůj styl, který někdy vypadal, že se rozčiluješ, i když jsi mluvil oznamovacím tónem. My, co jsme tě znali dlouho, jsme věděli, že jsi trochu samorost, ale taky, že patříš k lidem, kteří ze dne na den nemění názory, na které je spoleh, prostě, kterým můžeme věřit. Já sama jsem ti nevěřila jen jednou, a to když jsem se tě před několika lety ptala, proč jsi po čtyřiceti letech přestal vydávat časopis Běhy mimo dráhu – maratón, kam jsi každý měsíc zadával výsledky všech závodů, které neproběhly na dráze (a takových se u nás koná okolo sedmi stovek za rok), tak jsi mi jako důvod řekl, že je ti už sedmdesát a nevíš, kdy tě klepne. Podobné řeči jsi vedl v posledních letech častěji, ale my – tvoji kamarádi – jsme to brali jako součást tvého drsného humoru.

A potom jsem v jeden pochmurný listopadový den přišla na trénink. Trenér zapálil svíčku a řekl, že už asi víme,...,a potom se na chvíli odmlčel, protože i když patřil k lidem, kteří s tebou měli spory, byla to pro něj hodně těžká chvíle. Ten den bylo vyhlášeno několik společných běhů jen pro tebe a ti, kteří nemohli přijít, ti věnovali alespoň na dálku tichou vzpomínku. O týden později jsme se sešli, a byly nás stovky, při jiné příležitosti než obvykle. Některé kolegyně běžkyně jsem skoro nepoznala, protože jsem je viděla poprvé v (černých) sukních a v lodičkách. Někteří chytráci od „módní policie“ si všimli, že asi polovina lidí přišla ve sportovní obuvi. Ale já myslím, že ti to určitě nevadilo a že jsi byl rád, že jsi ještě jednou mezi svými a že jsme se pohromadě sešli.

Na začátku jsem psala, že si nevzpomínám, kdy jsme se poprvé setkali. Kdy jsme se viděli naposled, to si pamatuji úplně přesně. Bylo to na našem nejstarším maratónu ve Stromovce, kde jsi jako obvykle komentoval. Domlouvali jsme se, že ti na našem nejstarším krose v Kunraticích zaplatím Termínovku. Požádal jsi mě, abych si přinesla peníze přesně, protože jsi měl jako obvykle moderovat a nemohl jsi se příliš zdržet administrativou. Je ovšem pravda, že ti v Kunraticích mohlo platit Termínovku jen několik málo lidí a později už jenom já, která jsem u tebe měla tak trochu protekci. Sice jsem nikdy nevěděla proč, ale je fakt, že jsem to uměla využít. Třeba, když jsem si sestavovala tabulky všech svých výsledků od základní školy, tak jsem tě požádala, abys mi opatřil všechna čísla Maratónu za posledních pětadvacet let, která mi chyběla, a ty jsi s tím měl plno starostí, abys je sehnal a já jsem z tebe měla legraci, že jako vystudovaný knihovník nemáš pohromadě svázané všechny ročníky. Zase jsi mi ale při té příležitosti mohl předvést sbírku medailí, kterými jsi měl vyzdobenou kancelář.
Když jsi potom na stejném závodě vyhlašoval naši věkovou kategorii v mistrovství republiky veteránů, tak jsi džentlmensky dodal, že na tu věkovou skupinu nevypadáme. A to byla úplně poslední slova, která jsem od tebe slyšela, alespoň zde na zemi. Když jsme za tři týdny přišli do Kunratic, bylo už všechno jinak. Moderoval cizí komentátor a pod stromem, na kterém visela tvoje fotografie, byly vzkazy a zapálené svíčky. Potkávali jsme se s kamarády běžci a věděli jsme, že už ani Kunratice, ani jiné závody nebudou jako dřív.

Už píšu dlouho, vím, že takových vzkazů dostaneš hodně, a možná budeš hudrovat, kdo má ty litanie číst. A tak ti chci na závěr říct, a myslím, že ne jen za sebe, že nám moc chybíš a až za pár týdnů začne jarní sezóna, budeš nám chybět ještě víc. Já sama se stále nemůžu srovnat s představou, že při půlmaratónu nebudeš ani na pátém, ani na patnáctém kilometru, ani v cíli. Že na mě nebudeš volat, že mám „dobrej čas“, bez ohledu na to, jak pomalu poběžím. Jedna kolegyně mi řekla, že si teď vůbec neumí představit Běchovice, že to už nikdy nebude ono.

Když je člověku smutno, tak hledá nějakou útěchu. My víme, že jsi prožil bohatý život naplněný užitečnou prací. Ze vzpomínek, které jsi kdysi vydával ve svém časopise, víme, že všechny tvoje zážitky by vydaly na několik životů. Už jen to, že jsi procestoval prakticky celý svět. Ostatně sám jsi se vyjádřil, že se považuješ především za cestovatele. Možná jsi se až příliš rozdával, takže tvůj oheň nehořel tak dlouho, jako lidem, kteří žili jen pro sebe. Možná jsi se v soukromí někdy cítil osamělý, ale množství přátel a celá tvoje běžecká rodina to je něco, co nemá kdokoli. Však jsi se o všechno, co jsi měl a dokázal, hodně zasloužil.

A tak ještě jednou za všechno, Ivo, dík.

Článek je vzpomínka na vytrvalostního běžce (s osobním rekordem v maratónu 2:44), dálkového chodce, novináře, moderátora, organizátora a neúnavného propagátora běhů mimo dráhu, Iva Domanského, který opustil svoje sportovní přátele nečekaně, vloni na začátku listopadu. I když lidem mimo běžeckou komunitu jeho jméno zřejmě moc neřekne, mezi běžci byl legendou. Kromě jiných činností byl také členem organizačního výboru Pražského mezinárodního maratónu, kde měl oficiálně funkci „guru maratónu“, což říká hodně o tom, co pro náš vytrvalostní běh znamenal. Bohužel předpověděl svůj osud a zemřel na následky mozkové mrtvice, která ho postihla v den Památky zesnulých přímo v kanceláři, při práci na Termínovce na příští rok. Dnes by se Ivo Domanský dožil pětasedmdesáti let.


Praha – Strašnice, 12.11.2012. Vpravo je vidět členy Maratón Klubu Kladno, kteří drželi čestnou stráž.









Fronta na zápis do kondolenční knihy

A takhle jsme Iva znali – jako organizátora a komentátora. Snímky jsou z www.atletika.cz a www.behy.cz. Na prvním snímku je Ivo se Slávkou Ročňákovou, držitelkou mnoha medailí ze světových a evropských veteránských šampionátů a Světových veteránských her, na MČR veteránů v hale v Jablonci nad Nisou, v roce 2010. Druhý snímek je ze Zátopkova zlatého týdne, Praha – Stromovka, 27.7.2012.




Ivo na posledním závodě, kde jsem ho viděla moderovat - Microsoft maratón Stromovka, 20.10.2012. Zde s Jirkou Březinou (r.1939), který jako jediný běžec u nás absolvoval více než 500 maratónů.




Eliška Anna Kubičková

Eliška A. KubičkováFany, doufám, že i sama nahlížíte,21:1122.2.2013 21:11:21
FanyRE: Škoda - oprava textu16:1822.2.2013 16:18:00
levapKazdy k mori dopluje, nekdo driv a nekdo10:5222.2.2013 10:52:48
FanyŠkoda10:1822.2.2013 10:18:43
josef hejnaEliško, sympatické a citlivé08:5922.2.2013 8:59:45

Počet příspěvků: 6, poslední 22.2.2013 21:11:21 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
6,08

Tipy autora

tento blog
všechny blogy