Fotoběh I

neděle 3. březen 2013 22:12

Kolikrát jsem při běžeckém tréninku viděla duhu, červánky, srnu přes cestu nebo třeba náklaďák v přírodní rezervaci a mrzelo mě, že u sebe nemám fotoaparát, abych podobné výjevy mohla zachytit. Minulý týden jsem se rozhodla toto změnit a vyběhla jsem do chumelenice s foťákem v kapse u šusťačky. Obrázky z mého prvního fotoběhu, jak jsem tento způsob tréninku pro sebe nazvala, jsou poněkud pošmourné, a to jak počasím, tak některými zachycenými tématy. V podobných výbězích chci pokračovat a věřím, že se jednou určitě vyčasí.

První okamžik, kdy jsem byla ráda, že mám u sebe fotoaparát, bylo setkání s bosým chodcem. Nevím, jestli ho tlačily boty, ale spíš bych řekla, že to je příznivec bosoběhu, který trénuje bosou chůzi na sněhu. Bosoběh se stal fenoménem zejména v USA potom, co vyšla kniha Born to Run o mexických indiánech Tarahumarech. Ti běhají stovky kilometrů jen v páskových botách, které si sami vyrábí z proužků nařezaných z gumy na pneumatiky. Bosoběh je extrém, který vznikl jako protiváha k sofistikovaným běžeckým botám, jejichž přehnaná ergonomie je často příčinou zranění, což přiznávají i sami výrobci. Také u nás získal velkou oblibu běh v tzv. minimalistických botách, zejména v pětiprstech. Jedna kamarádka jim natolik propadla, že chodí v pětiprstech běžně po ulici, na procházku s kočárkem nebo v nich řídí auto. Stejně jako ostatní vyznavači minimalismu v nich samozřejmě závodí, a to v jakémkoli terénu. Pro bosoběžce se už u nás konají také samostatné závody. Když se vloni ženil známý běžecký trenér a ultramaratónec Miloš Škorpil, tak měli oba s nevěstou běžeckou obuv a pan farář měl na nohou pětiprsty.


Moje běžecká trasa v Prokopském údolí v zimě.

Chumelí čím dál víc. Na dráze se při sprintu rozlišuje běh s větrem v zádech a běh v protivětru. V zimě často běháme v protisněhu.

Další překvapení. Jako kompozice pěkné.



Omezení rychlosti je z důvodu stavby.



Na dalších snímcích je vidět umístění stavby.



Smysl poznámky na následujícím snímku je zřejmý, když si člověk pozorně přečte leták o povolení stavby. Je tam uvedeno stavební úpravy rodinného domu, zatímco ve skutečnosti vyrůstá v přírodní rezervaci zcela nová stavba.


Běžím dál. Trochu zelené a žluté mezi černohnědou a bílošedou.







Cesta stoupá k Nové Vsi.

Ladovské motivy



Za otočkou zpátky z kopce

Lavičky v zimě a další motivy, pro které mám ráda zimní krajinu.



Sněhulák

Zimní slunce

Další dozer v přírodní rezervaci. Co tady asi má na práci?



Na informačním letáku na stromě se můžeme dočíst, že se zde odstraňuje betonové koryto bývalého koupaliště, včetně stavidla. Dále se píše, že důvodem je navrácení potoka do původního koryta a zachování přírodního rázu krajiny.


Osobně se mi to jeví jako mírně řečeno špatná investice. Boření čehokoliv již postaveného považuji v každém případě za zbytečné plýtvání lidskou prací i finančními prostředky.


V lokalitě, kde je dosud nezastavěná louka, dětské hřiště, lavičky a piknikové místo bych naopak považovala za vhodné koupaliště obnovit. Věřím, že by možnost vykoupání v horkém letním dnu uvítali i turisté, kterých sem v létě chodí zástupy. Ve zdůvodnění se píše, že se zlepší přístup k potoku. To je trochu divný argument. Přístup k potoku je ve velké části údolí před koupalištěm i za koupalištěm. Také se má rušit stavidlo. Obávám se, že zmizí i tento jez, u kterého se zastaví snad každý kolemjdoucí. Místo bylo navíc opravené po povodni v roce 2002.


Nevím, jak kdo, ale já nepovažuji stavidlo a jez na potoce, na rozdíl od přítomnosti dozerů, za poškozování přírody.

Ale cesta pokračuje. Už přestalo sněžit.

Tajemné kameny. To neříkám jen proto, jak vypadají, zvlášť ten velký, špičatý na mě působí působí tajemně jako sochy na Velikonočních ostrovech. Mám také tohle místo spojené s různými zvláštními historkami. Například před dvěma lety jsem tady během několika dnů třikrát za sebou uklouzla nebo upadla. Pokaždé přesně na stejném místě, přestože jsem si na něj snažila dávat pozor. Když běžím, tak si mě většinou nikdo nevšímá, ale v blízkosti tohoto místa na mě pokřikoval (rusky) elegantně oblečený pán, od něhož bych něco takového nikdy nečekala. Jeden čas jsem zde potkávala trojici, kterou tvořil velmi statný muž, velmi štíhlá žena a velmi malý psík. Muž se jednou, když zde stálo víc aut než dnes, rozčilil a velmi emotivně prohlásil: "Osm aut - akorát. Čtyři auta jsou málo. Darebáci!" Hned za dům, před nímž stojí auta (a kameny) vede turistická značka. Když po ní jdu běhat, tak se mi stává, že ztratím cestu, běžím na opačnou stranu nebo se vrátím na stejné místo, odkud jsem vyšla. Tak nevím...


Alespoň nějaká dobrá zpráva. Zelená tabulka informuje o opravě mostku. Kdysi jsme přes něj chodili, ještě když jsem byla na základní škole a měli jsme za úkol nosit kaštany. Dávali se tehdy do zoologické zahrady. Dnes je nikdo nesbírá a padají do potoka. Pamatuji se na něj jako na obyčejnou malou lávku z černých klád, dokonce jsem o ní psala v jedné básni. Později byla tak vetchá, že se přes ni nedalo přejít.




Zpáteční cesta po silnici je už fádní, takže mě zaujme jen nevhodně zaparkované auto, zabírající skoro celý chodník.


Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora