Pár slov o víře aneb kdo je lepší křesťan

úterý 2. duben 2013 04:14

Původně jsem se nechtěla vyjadřovat k náboženskému významu Velikonoc (velikonoční období trvá až do Letnic, které letos připadají na 19. května) a složitým otázkám víry. Jak ale vycházejí stále nové články a objevují se diskusní příspěvky na toto téma, přičemž mnohé z nich působí, řekněme neinformovaně, rozhodla jsem se, že se pokusím vnést alespoň trochu světla poznání do tmy nevědomosti...Tímto nechci říct, že ostatní blogeři a diskutéři jsou nevzdělaní, ale přece jenom se nepovažuji za běžného věřícího, protože mě zajímají také odborné teologické otázky.

Moje víra

Moje cesta k víře v současné podobě měla několik fází vývoje. Nejdřív jsem byla pokřtěná a už v předškolním věku jsem byla v kostele na mši, na což si dodnes pamatuji. Hana Zagorová napsala ve své autobiografii, že si v dětství představovala Boha jako starého pána s bílými vousy, který sedí na obláčku. Moje jediná personifikace byla, že jsem si představovala Ježíška jako dětskou postavu podobnou Pražskému Jezulátku v tmavě červených šatečkách se zlatými ornamenty. „Dospělého“ Boha jsem si nijak nepředstavovala, jen jsem cítila velký úžas, když jsem se dívala na večerní oblohu plnou hvězd. Pohled na hvězdy na mě působil dojmem něčeho velkého, nedosažitelného, velmi vzdáleného. Už jako dítě jsem cítila z večerní oblohy tajemnou moc. V této souvislosti chci zdůraznit jednu věc. Religiozita je vrozená schopnost jako kterákoliv jiná. Nemá smysl se ptát člověka, proč je věřící. To je jako kdybyste se ptali, proč někoho baví fotbal nebo proč někdo rád zpívá. Každý chápe, že na sport, zpěv, matematiku, politiku nebo třeba na vaření je potřeba mít alespoň nějaké vrozené schopnosti. Stejně tak je potřeba mít vrozenou schopnost věřit. Někdy se říká, že víra je dar. Každý talent je dar. To, odkud jsme tyto dary dostali a proč, je jiná otázka. Další otázka je, jestli člověk dostane možnost svoje schopnosti rozvíjet.

Z toho, co se dělo před nástupem do školy, vyplývá, že jsem měla vrozenou schopnost věřit, a že jsem měla i rodinné zázemí vhodné k tomu, abych mohla svoji víru rozvíjet. Potom jsem přišla do školy, kterou jsem navštěvovala v období tuhé normalizace 70. let. Tam jsme se učili o zločinech církve, o tom, že Ježíš Kristus je vymyšlená postava, o pronásledování vědců a nesmyslnosti nevědecké teorie náboženského učení. Vždycky jsem se zajímala o exaktní vědy, hlavně o fyziku, a začal mi vadit rozpor v křesťanském učení, kde se objevují pojmy jako vzkříšení, nanebevzetí, trojjedinost Boha a podobně. Tím, že jsme neměli ve škole náboženství, znala jsem jen pojmy a neměla jsem k nim žádný výklad. Proto jsem žila v období dospívání v omylu, v jakém žije mnoho dospělých celý život – totiž, že se snaží pochopit náboženské pojmy z hlediska fyziky, chemie, biologie, medicíny a dalších exaktních věd, což samozřejmě nejde. Teprve, když jsem si nastudovala něco z teorie, tak jsem pochopila, v čem dělám chybu. Můj zásadní problém spočíval v tom, že jsem se na čistě abstraktní pojmy dívala stále optikou empirických věd. Spisovatel a historik Slavomír Ravik píše v knize Biblické příběhy, že stejnou chybu dělají i profesionální teologové. Ve snaze přiblížit se materialisticky založené veřejnosti se pokouší vysvětlit Bibli pomocí exaktních věd. Chápu, že jsou napadáni, zejména za knihu Genesis, kde se píše o stvoření světa za sedm dní, o dlouhověkosti praotců, kteří se měli dožít až 800 let a podobně. Nevím, jestli si tyto věci snaží teologové vědecky zdůvodnit i sami pro sebe (v některých případech zřejmě ano), ale potom se minuli povoláním a na svůj obor nemají vrozené předpoklady.

Abych se ale vrátila ke svému osobnímu chápání víry. Především rozlišuji teologii jako vědu pracující s abstraktními pojmy (stejně jako třeba filosofie, matematika, informatika). Podobně jako se matematika prakticky realizuje pomocí kalkulaček a počítacích strojů, tak teologie se prakticky realizuje skrz náboženství. Co je přitom zcela zásadní, a na co se zapomíná, je fakt, že náboženství jako takové je praktická realizace teorie, která je obvykle popsána v nějaké základní knize (Bible, Korán, Zóhar) a velmi záleží na výkladu. Křesťané, kteří jsou schopni proti sobě vést válku, se liší ve výkladu Bible, přesněji Nového zákona. Znám lidi, kteří tyto věci neřeší. Není to můj případ, pro mě je konkrétní výklad důležitý. Nicméně nejdůležitější poselství víry pro mě je, že vše na světě, kam počítám celou ze Země viditelnou část vesmíru, je podřízené vyššímu řádu, který nemůžeme pochopit. Blaise Pascal řekl, že Kde končí věda, začíná víra. V tom vidím velkou moudrost. Člověk nemůže svými omezenými smysly pochopit víc než tři rozměry v prostoru plus lineární čas. Z praktického hlediska je pro mě důležitá informace, že všechno, co se děje, podléhá řádu, že to má nějaký smysl. Poselství víry pro mě je, že všechno je tak, jak má být. Že i skutečnosti, které je těžké přijmout (a čím je člověk starší, tím je jich víc), mají nějaký smysl. Moje víra spočívá v tom, že vyšší síla vede naše kroky. Jistěže děláme rozhodnutí, ale vše, co děláme, je už důsledek toho, co je v nás. Naše povaha, naše schopnosti, naše rozhodnutí jsou kód, který nosíme v sobě od prvních vývojových stádií ještě před narozením, a který někdo musel naprogramovat. Materialisté řeknou, že jsme ten kód zdědili po rodičích. Možností, jaká kombinace mohla nastat, je velmi mnoho, milióny, přesto vznikl právě jeden konkrétní jedinec. To není náhoda. Moudrost spočívá v tom, že dojdeme do bodu, kdy víme, že jsou věci, které už nemůžeme chápat a nesnažíme se je změnit.

Jaké pohlaví má Bůh

Vypadá to legračně, když se to napíše, ale v Německu nedávno vážně řešili otázku, jestli je nutné aby se říkalo: „der Gott“, jestli se nemá nahradit neutrálním „das Gott“. Jeden křesťansko-demokratický politik řekl, že si neumí představit, že by Bůh nebyl muž. To je typický příklad nepochopení podstaty víry. Jak už jsem psala výše, ani někteří profesionální teologové neumějí vysvětlit, (v některých případech možná ani sami nechápou), že se jedná o abstrakci. Už samotný pojem „Bůh“ je umělý konstrukt, kterým se snažili filosoficky založení jedinci popsat slovy jakýsi „vyšší princip“, o němž jsem psala v předchozím odstavci. Každé slovo samo o sobě je myšlenkový konstrukt. Je zde však potřeba rozlišovat mezi pojmy jako je „kámen“ nebo „židle“, které mají svoji konkrétní reprezentaci a pojmy jako je „Bůh“ nebo třeba také „bit“, protože jednotku informace stejně jako Boha nikdo neviděl. Doufám, že se se mnou teď nikdo nebude přít, že bit lze realizovat například pomocí hodnoty elektrického napětí, které se pohybuje mezi dvěma stavy. Raději uvedu, že mám samozřejmě na mysli jednotku informace ve smyslu informační hodnoty, kterou v sobě daná fyzikální veličina obsahuje. Pokud nebudeme mít možnost převést hodnotu fyzikální veličiny do tvaru čitelného pro člověka, informaci nikdy nezískáme. Stejně nám zůstane utajená informace obsažená ve slově napsaném v jazyce, kterému nerozumíme. V Bibli se říká, že na počátku bylo slovo. Důraz na slovo jako nositele informace je zde na prvním místě. Když odhlédnu od možné nejednoznačnosti při překladu, tak opět záleží na interpretaci. V průběhu liturgického roku se každý týden čte ve všech křesťanských kostelech určité evangelium (text z Nového zákona). Když byste navštívili během jednoho týdne několik bohoslužeb (i ve stejné církvi), tak zjistíte, že každý farář nebo farářka bude mít na stejný text jiné kázání s jinými závěry.
Snad už po této přípravě mohu odpovědět na otázky okolo vzkříšení na Velikonoce. Samozřejmě nikdo netvrdí, že Ježíš fyzicky vstoupil do nebe, kde sedí po pravici otce. Ostatně jsme si řekli, že není nutné Boha nijak personifikovat. Vzkříšením jak Ježíše, tak všech křesťanů, se myslí vzkříšení duší. Tedy toho z člověka, co je nehmotné, neviditelné, (proto tomu materialisté nemohou věřit), to, co dělá člověka člověkem. Pamatuji se, jak jeden farář říkal, že se lidé bojí pekla, jak se budou smažit v kotli. Že jim prostě nedošlo, že do pekla má přijít jejich duše, nikoli tělo. Každé náboženství pojem duše zná, každé má svůj výklad. Například židovská kabala, (to není redundantní informace – existuje i křesťanská kabala), říká, že duše (nešama) v noci (ve spánku) opouští tělo a vrací se do něj ráno před probuzením. Vykladači Koránu zase tvrdí, že žena nemá duši (odtud plyne špatné postavení žen v islámském právu).

V diskusích se také řešila otázka Ježíše jako historické osoby. V tomhle směru to je asi tak, že můžeme používat matematické věty a vzorce, aniž bychom museli znát životopisy matematiků, kteří je vymysleli. Koho to zajímá, doporučuji například knihu německého religionisty Holgera Kerstena Ježíš žil v Indii. Jedná se o vědeckou hypotézu, která nebyla zatím potvrzená ani vyvrácená, není to ale román jako Šifra mistra Leonarda. Je zde také popsané možné „technické provedení“ vzkříšení, přesněji toho, jak se Ježíš dostal z hrobky. Z teologického hlediska to však není podstatné, protože teologie se pohybuje v abstraktních pojmech a stejně jako matematika, filosofie nebo teoretická fyzika může existovat sama o sobě. Na druhou stranu si myslím, že církev dělá chybu, když se snaží potlačovat badatelské aktivity, které se snaží zrekonstruovat život Ježíše z historického hlediska. Budí to dojem, že chce udržet méně vzdělané lidi v názoru, že mohou při vzkříšení fyzicky obživnout.
Kdyby někoho zajímalo, jak si představuji duši, tak podle mě je to určité množství energie, které může mít i hmotnou podstatu, kterou nedokážeme změřit, protože neznáme prostředí (pole), které by umožňovalo přenos duší, což ovšem neznamená, že takové pole neexistuje, jen je jeho zjištění nad naše možnosti. Nechci teď podrobně rozebírat svoji teorii duše, to by bylo na dlouhou filosofickou úvahu, ale podle mého názoru má duchovní podstatu úplně všechno ve vesmíru. A není to jen můj názor. Nedávno jsem byla na semináři o filosofii informatiky, kde se řešilo, jestli kámen může počítat a vytvářet novou informaci. Přitom nešlo o kámen jako součást nějakého zařízení, ale sám o sobě, kdy něco dělá "z vlastní vůle", bez vnějšího zásahu.

Kdo je nejlepší křesťan

Není to dlouho, co jsem byla v katolickém kostele, kde zrovna probíhala bohoslužba. Vzadu v poslední lavici seděl bezdomovec, spal a přitom vydával sípavý zvuk. V jiném oddělení o několik lavic vepředu seděla asi padesátiletá paní. Otáčela se, pozorovala bezdomovce. Potom k němu šla, vzbudila ho a rázně a nahlas mu řekla, že zde není noclehárna a ať odejde nebo zavolá policii. Bezdomovec už byl asi zvyklý, tak se beze slova sebral a odešel. Paní se šla s vítězoslavným výrazem posadit a rozhlížela se, jaký udělala dojem. Když bylo přijímání, šla jako správná horlivá křesťanka jako první. Možná si myslela, že má ze všech přítomných největší zásluhu na správném průběhu bohoslužby bez přítomnosti bezdomovce.
To byl jeden příklad, znám řadu jiných. Před kostelem sedí žebračka, občas jí někdo hodí minci, většinou to jsou mladí lidé nebo zahraniční turisti. Usedlé dámy a pánové, jediní „správní“ spořádaní občané a horliví křesťané se zhnuseně odvrátí. Znám rodiny, co si z náboženských důvodů pořídili pět nebo šest potomků. Jejich rozmazlené děti během mše pobíhají po kostele, křičí, kopají do lavic a rodiče jim neřeknou ani slovo. Znám okázalé křesťany, kteří jsou plní zloby a nenávisti jako ti starozákonní farizejové. Jiná skupina jsou fanatici, kteří každému, třeba spolucestujícímu ve vlaku, vnucují svoji víru. Nejhorší jsou v tomhle směru ti, kteří přistoupili na víru v dospělosti. Nejsou takoví všichni, ale moje zkušenost je, že mezi nimi je fanatiků nejvíc. Poznají se podle toho, že v každé větě mluví o Bohu, opakují citáty z evangelia, kterým zřejmě vůbec nerozumí a snaží se přesvědčit každého, aby vstoupil do jejich církve (sekty). Když jsem jednou potkala po letech bývalou spolužačku z jazykové školy, s níž jsem seděla v lavici, a ona vyprávěla, že se rozvedla, ale už je to v pořádku, protože jí Bůh dal hodného muže, tak jsem nabyla podezření, že prošla nějakou proměnou. Však také vzápětí vykládala, jak chodila do Biblické školy a později jsem ji viděla na ulici se skupinou křepčících lidí, kteří s pomocí hlukové kulisy hlásali evangelium u stanice metra.

Tak nevím, jestli jsem trochu odpověděla na některé otázky okolo pojmu víry a náboženství. Ještě bych se měla vyjádřit k dnes u nás rozšířenému ateismu. Nechci teď řešit, proč je náš stát nejvíce ateistický na světě. Nemyslím si, že je to jen materialistickou marxistickou výchovou za minulého režimu, protože ostatní postkomunistické státy, včetně Slovenska, ateistické nejsou. Z různých studií vyplývá, že lidé věří ve vyšší moc, v „něco“ nad námi. Ale co jiného je vyšší moc než Bůh? Spíš to tedy vypadá, že se zde zaměňuje ateismus s odporem k církvím. Bohužel samy církve vysvětlují víc, proč potřebují majetek a peníze, než to, proč by se lidé měli zajímat o otázky víry. Souhrnně si tedy myslím, že naší společnosti chybí objasnění elementárních náboženských pojmů, jinými slovy, chybí výuka náboženství. Na začátku jsem psala, že na víru je potřeba talent a že teologie je náročná abstraktní věda, která není pro každého. Matematika nebo lingvistika jsou také náročné vědy, na které je potřeba mít vrozené předpoklady, a přesto se na základní škole učí matematika, čeština, ba i cizí jazyky. Stejně jako běžný člověk nepotřebuje znát centrální limitní větu, výpočet křivkových integrálů nebo Banachovy prostory k tomu, aby si uměl spočítat, jakou může udělat útratu v obchodě a zaplatil složenky, tak nepotřebuje umět hebrejsky a rozumět složitým teologickým otázkám, aby mohl být slušným člověkem, který se nemstí, nepomlouvá, je prostý zloby, závisti a nevyhledává nebo dokonce nevyvolává spory a rozbroje mezi lidmi, které začínají hádkami mezi jednotlivci (třeba na blogu), pokračují sváry a nepřátelstvím skupin lidí a končí v lepším případě studenými válkami mezi režimy, či v horším případě krvavými válečnými konflikty mezi národy.
Na závěr bych ráda zdůraznila, že se tímto článkem nesnažím nikoho přesvědčit o správnosti víry, tím méně té svojí. Ctím totiž citát, který měla vylepený ve skříňce jedna moje kamarádka na atletice, byl latinsky a v překladu říká: Jeden každý ať zná vlastní cestou svou jít.

Nakonec několik pohledů na večerní oblohu. Jeden z důvodů, proč mám ráda astronomii, je, že učí člověka pokoře.















Eliška Anna Kubičková

Eliška A. KubičkováPan Čech si ovšem myslí,01:109.4.2013 1:10:10
V.ČechMnožina bodů versus jeden bod19:497.4.2013 19:49:12
ViktorMilý pane Čechu 411:396.4.2013 11:39:49
ViktorMilý pane Čechu 311:376.4.2013 11:37:57
ViktorMilý pane Čechu 211:366.4.2013 11:36:04
ViktorMilý pane Čechu 111:336.4.2013 11:33:58
Eliška A. KubičkováVzhledem k tomu, že vesmír je větší10:315.4.2013 10:31:18
V.ČechStřed tělesa neobsahuje dané těleso16:434.4.2013 16:43:54
Eliška A. KubičkováPane Čechu,14:544.4.2013 14:54:40
Eliška A. KubičkováPane Zlatý, děkuji za příspěvek.00:104.4.2013 0:10:41
Eliška A. KubičkováJeště děkuji za další příspěvky23:583.4.2013 23:58:22
Petr ZlatýVelmi zajímavé pojednání23:363.4.2013 23:36:41
V.ČechHusiti a Pravoslavní proti křesťanům12:233.4.2013 12:23:57
voboraVira neni podminena talentem,11:393.4.2013 11:39:49
Marek TrizuljakBlog je pěkný a otevřený, dá se číst opakovaně10:143.4.2013 10:14:15
Eliška A. Kubičkovápokračování22:152.4.2013 22:15:14
Eliška A. KubičkováJeště jednou děkuji za všechny příspěvky.22:002.4.2013 22:00:54

Počet příspěvků: 39, poslední 9.4.2013 1:10:10 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
7,55

Tipy autora

tento blog
všechny blogy