Martina – Dáma z 19. století

čtvrtek 13. červen 2013 10:00

Když jsem publikovala článek o Velvarech, tak jsem v závěru slíbila, že se zmíním o důvodu své návštěvy tohoto malebného městečka zas někdy příště. Ta chvíle právě nastala, a já mohu prozradit, že jsem jela do Velvar na přednášku Martiny Bittnerové o Vilému Dušanu Lamblovi. Zároveň tímto příspěvkem otvírám nový cyklus, který chci věnovat zajímavým ženám, s nimiž se znám, a které mě něčím zaujaly.

A protože si myslím, že člověka zná nejlépe on sám, tak jsem zvolila cestu, kdy chci představovat vybrané zajímavé ženy formou rozhovorů. Prvním hostem v mé virtuální redakci je spisovatelka, lektorka, novinářka, badatelka a také blogerka Martina Bittnerová, s níž jsem se shodou okolností seznámila přes blog Lidových novin. Vzhledem k tomu, že je Martina na blogu, nemusím ji a její tvorbu detailně představovat. Proto jen připomenu, že po letech publikování v tištěných a elektronických časopisech vydala tři knihy – Spisovatelky a Erós, Utajené životy slavných Čechů a Na nevěru se neumírá, která vyšla letos, a včera měla slavnostní křest.

V životopise uvádíš, že jsi vystudovala Obchodní akademii. Chci se proto zeptat, v jakém roce jsi ji dokončila, a jestli jsi po škole pracovala alespoň nějakou dobu v původním oboru.
Dokončila jsem ji v roce 1994, což je opravdu poměrně dávno. Po škole jsem určitou dobu pracovala v oboru a bylo to způsobeno tím, že mi nešlo účetnictví a proto jsem si chtěla dokázat, že ho v praxi zvládnu. Nikdy mě ale tato práce nebavila a neuspokojovala. Nemám vztah k číslům a k penězům. Prostě účetní, která poslouchá Metallicu, nosí kroužky v nose, není tou pravou ozdobou, naopak mezi kolegyněmi dost ční. Pak jsem se raději stala kancelářskou silou v jiných oborech, ale ani tam jsem se svou živostí, upřímností a zájmy rozhodně nezapadala.
Kdy jsi přišla na myšlenku, že se chceš věnovat profesionálně literatuře?
Řekla bych, že na tu myšlenku jsem nepřišla vlastně nikdy. Dostala jsem se k tomu postupně, životním vývojem a sbíráním zkušeností. Nicméně už ve třetí třídě jsem prohlásila, že se chci stát spisovatelkou. Mí drazí spolužáci, z velké části dětičky z prominentních rodin (hovořím o době před rokem 1989) se tomu samozřejmě smáli. Přiznám se, že základní škola a sídliště Řepy jsou velkým mementem mého života a snažím se této lokalitě i vzpomínkám vyhýbat.
Máš nějaké rodinné předpoklady k umění, věnoval se někdo z rodiny, alespoň amatérsky, umělecké činnosti?
Nemáme v rodině vyloženě spisovatele, herce, nebo malíře. I když moje prababička napsala rukopisnou básnickou sbírku „Kterých se to týká“, která se nám v pozůstalosti zachovala. Ona tehdy reagovala na skutečnost, že se její láska nevrátila z bojišť první světové války. Můj prastrýc Karel Bittner byl pak archivářem a věnoval se vojenskému letectví a podílel se i na knihách z tohoto oboru. Moje sestra se věnovala určitou dobu klasickému zpěvu. Kdyby před pár lety nepřející lidé nenechali zavřít soukromou konzervatoř, mohla z ní vyrůst profesionální zpěvačka.
S tím souvisí i otázka, jestli tě rodiče podporovali v uměleckých zájmech a co říkali na tvé rozhodnutí dát se na profesionální spisovatelskou dráhu? Je to přece jen nejistota, člověk nikdy neví, jak bude jeho tvorba přijatá.
Já jsem v osmnácti přesně nevěděla, čím se chci stát. Byla jsem spíš bohém a potom už jsem si o svém životě rozhodovala sama. Rodičům se vůbec nelíbilo, že píšu, z jejich strany žádná podpora opravdu nehrozila. Oni si představovali, že půjdu na práva, nebo něco podobného. Kdybych to vystudovala, asi bych dnes vlastnila drahé auto, krásný dům na okraji velkého města a kancelář v jeho centru, ale pro mě tyto věci nejsou podstatné. Myslím si, že větší ztráty nás v životě potkávají v citové a vztahové oblasti, než v materiální.
Jaké zázemí máš pro svoji práci v současnosti? Vím, že hodně cestuješ po celé republice, tak by mě zajímalo, jak například snáší tvůj partner, že nejsi často doma a jestli tě v práci podporuje.

Musel si na to samozřejmě zvyknout. Ovšem dnes to není žádný problém, když existují mobilní telefony a internet. On mě hodně podporuje, ale má svou profesi, která ho také stojí dost energie.
Když mluvíme o rodinném zázemí, co si myslíš o roli ženy v práci a v rodině? Napsala jsi celou knihu o ženách, které se navzdory dobovým zvykům nevěnovaly jen rodině a domácnosti, ale více či méně úspěšně dělaly svoji vlastní práci. Některé si vybudovaly takové postavení, že se o nich dnes učíme v literatuře. Proto by mě zajímalo, jestli máš sama pro sebe nějakou zásadu, kolik svého času jsi ochotná věnovat například domácnosti, a kolik si chceš nechat jen pro svoji práci a další vzdělání?
Dospěla jsem k názoru, že žena autorka by měla žít sama, aby se nemusela příliš o ty další věci starat a mohla se soustředit hlavně na práci. Já však žít sama nechci, tudíž se musím věnovat hodně i domácnosti. V devatenáctém století měla řada autorek služebné, nebo pomocnice v domácnosti, ale zase jejich objem činnosti byl mnohem rozsáhlejší. Nám dnes výrazně pomáhá technika. Rozdělit si striktně čas nelze, protože třeba zrovna teď jsme dvě dopoledne strávili s tchánem čerpáním vody ze sklepa. A to si prostě dopředu člověk rozvrhnout nemůže.
Vím, že máš vzdělání v oboru mediální komunikace a pedagogika volného času. Chci se proto zeptat, jestli jsi také navštěvovala nějaké kurzy zaměřené na tvůrčí literární práci a co si o takových kurzech myslíš. (Případně, jestli jsi alespoň sama pro sebe studovala nějakou teorii týkající se literární tvorby).
Absolvovala jsem žurnalistický kurz, kurzy PR a mediální výchovy, ale že bych vyloženě chodila na tvůrčí psaní, to ne, tudíž jsem v tomto směru teorií nepolíbená. Ostatně psát jsem také začala spontánně, čili u mě se jedná o živelnou aktivitu. Základní pravidla při práci s textem znám a snažím se je dodržovat.
V souladu s předchozí otázkou se chci zeptat, jakou roli podle tebe hraje při tvorbě talent. Je zřejmé, že alespoň nějaké základní předpoklady člověk mít musí. Na druhou stranu, psaní se, na rozdíl od jiných uměleckých oborů jako je hudba nebo malování, nikdy nevyučovalo na školách, přesto vznikla vynikající klasická díla, kterým se dnešní autoři ani nepřibližují. Myslíš si, že se dá naučit psaní jako kterékoli jiné řemeslo? A naopak, myslíš si, že kdo má talent, tak píše dobře sám od sebe a žádné školení či vzdělávání se v psaní nepotřebuje?
Podle mého názoru se novinářské řemeslo naučit lze, ovšem na to ostatní je potřeba něco navíc - mít fantazii, nápady a pak hlavně schopnost vše zpracovat tak, aby to bylo čtivé. Jinak bychom se ale měli vzdělávat celý život a nezáleží na oboru činnosti.
V dalších otázkách se chci zaměřit na způsob tvojí tvůrčí práce. Je zřejmé, že psaní knih, které jsou na pomezí literatury faktu a beletrie, předchází několik let příprav, bádání v archivech, shánění materiálu. Jak je to ale v případě povídek, esejí, poezie? Je to tak, že píšeš, když na tebe přijde „múza“ nebo tomu také předchází nějaký záměr a delší příprava?
Vše píšu nejprve v hlavě, tudíž nápady, které přicházejí, si sama pro sebe zpracovávám a pak nastane vhodná chvíle, kdy jim dám písemnou podobu. Musí vzejít ze mě, rozhodně nefunguji tak, že bych sáhla po moderním a aktuálním tématu a pak na ně vypotila povídku.

Je to záměr, že se věnuješ krátkým textům nebo je to spontánní? Neláká tě napsat třeba román, kde je přece jen víc prostoru na vykreslení charakteru postav i děje?
Držím se teorie, že všechno má svůj čas a je otázkou vývoje, tudíž jsem začala u kratších textů a postupně se propracovávám k delším. Na podzim mi vyjde novela pro věkovou kategorii 11 plus a to už považuji za předstupeň románu.

Existuje statistika, že se pouze psaním, myšleno psaním beletrie, živí celosvětově jen čtyři procenta autorů. Chci se proto zeptat, jestli ostatní práci, která tě stojí hodně času, bereš spíš jako nutnost, nebo je v tom i vnitřní potřeba a věnovala bys ses přednáškové, osvětové a vzdělávací činnosti i v případě, že by tě tvůrčí práce uživila.

Přednášky a besedy mě baví, protože psaní je disciplína dost osamělá a na besedách se setkávám s živým publikem, s nímž mohu komunikovat. Zajímají mě jeho otázky a názory. Vždycky je to pro mě přínosné a podnětné a doufám, že i pro druhou stranu.

S tím souvisí i otázka, jestli je těžké se přeorientovat z práce, kterou máš jako povinnost, na psaní.
Nepovažuji za složité se přeorientovat, ale pochopitelně když nechám na jiných komerčních aktivitách energii, o to méně mi jí zbývá pro psaní knížky. Psaní je totiž opravdu dřina, i když to tak na první pohled nevypadá. Navíc všechno, co chcete dělat pořádně, stojí úsilí.

Jeví se ti jako výhoda, že nejsi na psaní závislá, nebo fakt, že musíš dělat i jinou práci, bereš spíš jako omezení ve vlastní tvorbě?
Zcela na rovinu říkám, že bych se chtěla věnovat jenom psaní a besedám, protože jsem tvůrčí typ a nebudu si ve svém věku nalhávat, že by bylo báječné přes den účtovat a po večerech tvořit romány. Existuje však ještě jeden obor, který by mě bavil, a to organizace kulturních akcí. Bohužel sama jsem se s léty praxe přesvědčila, že v našem prostředí se jedná opět spíše o nevýdělečnou aktivitu.

Při své práci hodně cestuješ, setkáváš se s mnoha lidmi. Obohacuje tě to nějak ve tvé tvorbě? V beletrii reflektuješ především partnerské vztahy. A co ostatní příhody a setkání? Jsou pro tebe také inspirující?
Zatím jsem nevytěžila vyloženě z besed nějaké téma, ale třeba z práce s dětmi už ano. Setkání mě obohacují spíše lidsky a rovněž tím, že se potkávám se čtenáři.
Dále se chci zeptat na osobní otázku. Tvoje tvorba působí poněkud pesimisticky. Je to tvoje povahové založení nebo spíš reflexe okolního světa a zkušeností?
Na to odpovím slovy, která jsem napsala kolem dvacítky – jsem pesimista, který věří v lepší svět a denně mi on pohlavkem splácí.

Každý autor promítá do tvorby své názory a postoje, někdo píše především proto, aby své názory sdělil. Kniha Spisovatelky a Erós je hodně feministická, přitom se však na některém místě zmiňuješ o feministkách ve třetí osobě, tedy zřejmě se sama mezi feministky nepočítáš. Chci se proto zeptat, jaký je tvůj přístup k feminismu.
Netvrdila bych, že jsou Spisovatelky a Erós feministické. Prostě hovoří o ženách, které žily v době, kdy se začalo postavení ženy ve společnosti proměňovat. Vzhledem k mému kladnému vztahu k mužům, někdy je mám raději než ženy pro jejich věcnější přístup, se těžko sama mohu označit za feministku.

V této souvislosti se chci zeptat, ještě na jednu otázku. Jedna lektorka v literárních kurzech nám říkala, že v literatuře pro dospělé se nelze vyhnout psaní o erotice. Bez toho, že čtenáři naši tvorbu nepřijmou. Zajímal by mě jednak tvůj názor, jestli souhlasíš s lektorkou, a dále mě při této příležitosti napadlo, že autoři některé zkušenosti prostě nemají, tak jak o nich potom mají psát. Uvedu ještě konkrétní příklad. Četla jsem román z horolezeckého prostředí, kde autor děkoval nějakému horolezci za odbornou pomoc. Zajímal by mě tvůj názor na to, jestli může autor psát věrohodně o věcech, s nimiž nemá osobní zkušenost.
Přečetla jsem za svůj život spoustu úžasných knížek, kde nebyla erotika přítomná ani náznakem a nezdá se mi, že by se tím čtenář o něco ochuzoval. Podle mého názoru není úplně jednoduché o erotice psát vkusně a tak, aby to nevyznělo trapně, nebo směšně. A k té druhé části dotazu mě napadá, že se rovněž nemohu opřít o bezprostřední zkušenost s životem v devatenáctém století, a přesto o něm píšu. Každopádně osobní prožitek dává textu větší šťávu, pokud ho autor umí zpracovat.

U knihy Utajené životy slavných Čechů jsi musela změnit název na přání vydavatele. Chci se v této souvislosti zeptat, jak obecně vnímáš vztah autora a vydavatele. Jak daleko jsi ochotná zajít v ústupcích z původního záměru – jestli je pro tebe přijatelnější přistoupit na kompromisy a udělat v díle změny, s nimiž vnitřně nesouhlasíš, proto, aby kniha vyšla, nebo, jestli máš nějakou svoji hranici, kam by jsi v ústupcích nezašla, a raději hledala jiné cesty ke zveřejnění díla.

O názvu rozhoduje vydavatel, mimochodem u té první knížky jsem se s názvem seznámila až ve chvíli, kdy publikace opustila tiskárnu. Ústupky jsem zatím musela dělat právě u názvů, jinak mi do knih, kromě běžných korektur, nikdo výrazně nezasahoval.
V badatelské práci jsi se zaměřila na osobnosti 19.století. Chci se zeptat, čím je právě tato doba pro tebe zajímavá.
Ta doba mi přijde nesmírně zajímavá z mnoha důvodů, i když pro spoustu lidí je zachování českého jazyka otázkou dost kontroverzní, protože pokud bychom mluvili německy, jsme okamžitě dnes "světovější". Právě třeba v literatuře by pak autor dokázal oslovit mnohem širší jazykový trh. Přesto mám devatenácté století ráda, protože ti lidé něčemu věřili, něco se snažili změnit a vybudovat. Přijde mi to jako krásná protiváha současnosti, která je spíše destruktivní a velmi sobecká.

Jednou jsi mi napsala, že jsi se dostala k zájmu o historii přes astrologii. Můžeš k tomu říct něco víc?
Nad spoustou věcí v životě přemýšlím a kladu si otázky. Kolem dvacítky jsem se cítila hodně vnitřně zmatená, a proto jsem hledala cesty sama k sobě, k čemuž mi tehdy pomáhala astrologie. Chodila jsem na astrologický kurz a kupovala si různé knížky z této oblasti. Ale z mého současného pohledu se jedná o záležitost historickou, kdy jde dnes astrologie mimo mé zájmy. Trochu by mě lákalo napsat knihu o osobnostech doplněnou o jejich astrologické rozbory, tedy ve spolupráci s astrologem. Ovšem musela bych potkat takového, který by se mnou do toho šel a aktivně spolupracoval.

Jak způsobem psaní, tak i osobně na mě působíš spíš dojmem racionálního člověka. Chci se proto zeptat, jaký je tvůj obecný názor na esoteriku a věci mezi nebem a zemí, které nejsou běžnými smysly poznatelné? A dále, jaký je tvůj vztah k víře.
Jsem sice hlavně ve vztazích dost racionální, ale jinak se vnitřně, obrazně řečeno, pohybuji stále několik metrů nad zemí. Nekráčím, ale létám. Fascinuje mě třeba příroda se svými vlastními zákonitostmi a jsem ráda, že nefunguje heslo „poručíme větru dešti“. Věřím také na ony příslovečné boží mlýny. Mockrát jsem totiž poznala lidi, kteří mi a nejenom mně, udělali velice nepěkné, až kruté věci a kupodivu zatím, až na pár výjimek vychází, že je skutečně Pámbu potrestal.
Nejsem pokřtěná, ale v dětství jsem s babičkou chodívala do kostela a mám tyto stavby a jejich atmosféru ráda. Dýchá z nich na mě takový zvláštní klid.

Jsi hodně zaneprázdněná, máš také čas na některé další zájmy kromě literatury a souvisejících činností? Například na pěstování zvířat ☺?
Zrovna včera jsem si uvědomila, že vlastně pořád a jenom pracuju a proto jsem sebou práskla na divan a sledovala staré komedie s Menšíkem na youtube. A přitom mě hlodala výčitka, že marním čas. Ze zvířat chovám jen činčilu a králíčka, ramlici Sněženku, která momentálně prožívá bouřlivé dospívání. Snad se trochu uklidní, protože úplně změnila chování a není to s ní jednoduché. Už to vypadalo, že náš hezký vztah vzala voda, ale včera mi olizovala nos, což znamená, že je snad kromě její rozbouřené psychiky v pořádku.

Monika Petráková nedávno zveřejnila, že budete společně psát román na pokračování. Vím, že takové projekty jsou, někdy je to celý řetězec lidí, kteří se podílejí na vzniku jednoho díla. Já bych se obávala nesourodosti stylů jednotlivých autorů. Co si o tom myslíš ty? Když píšete s Monikou každá jinak, nebude docházet k názorovým kolizím?
Zatím nedochází, protože jsem vymyslela, že Monika bude posunovat děj hlavně přes postavu ženy a já přes jejího partnera. Moničin styl je květnatější, ženštější a můj zase strohý a věcný, což se vzájemně doplňuje a myslím, že to k charakterům obou hrdinů sedí. Nevím, co nakonec vznikne, necháme se překvapit. Zatím nás to velmi baví.

Máš nějaké vzory mezi autory? Je pro tebe nějaký spisovatel /spisovatelka takovou inspirací, že bys chtěla umět psát jako on /ona?
Chtěla bych umět psát romány jako Vladimír Páral. Vždycky jsem si přála se s ním setkat, ale to už se asi nepovede. Navíc bych ani neměla odvahu mu stisknout ruku. Ale jeho styl obdivuji. Pak mám moc ráda Viktora Dyka, kterému literární kritici vyčítali strohost. Nešel do psychologie postav, on jenom naznačoval. Dyk jednoduše nezapadal do škatulek, byl jiný. A já mám jinakost ráda.

Když se podíváš zpětně na roky, co se věnuješ literární tvorbě, připadá ti, že se vyvíjí tvůj styl, nebo spíš píšeš pořád stejně? A pokud ano, je to záměr, nebo bys to chtěla změnit a někam se posunout?
Samozřejmě se vyvíjím. Hlavně se snažím pracovat na tom, abych ubrala na své strohosti. Baví mě však zkoušet i různé nové formy, třeba psát právě pro mládež, nebo pro děti.

Získala jsi různé ceny v literárních soutěžích. Myslíš si, že se dá vůbec umělecké dílo objektivně zhodnotit? A co si v této souvislosti myslíš o kritice?
Mně soutěže pomohly v tom, že jsem se mohla setkávat s lidmi, kteří píšou. Tím pro mě splnily důležitou úlohu. Ovšem jestli se dá umělecké dílo zhodnotit, nevím. Samozřejmě jsou jisté znaky, které by mělo mít, ale ostatní záleží na subjektivním vkusu hodnotitele. Navíc vysoce umělecká literatura se často nesetkává se zájmem čtenářů. I v devatenáctém století se velké oblibě těšila spíše zábavná literatura typu rytířských románů, nebo románů stylově zapadajících do červené knihovny. V dnešní době hraje také větší roli finanční stránka věci.

A pokud jde o kritiku – jak ji snášíš? Spíš tě vytočí nebo nechává v klidu?

Na otázku kritiky nedokážu odpovědět, protože jsem žádnou kritiku od kritika, která by byla pro mě poučná, prostě nedostala. A pokud někdo hodnotí přes mou knihu mou osobnost, aniž by mě znal, tak to pro mě žádná kritika není.

Máš nějaké autorské sny, o kterých víš, že by sis je chtěla určitě splnit, abys mohla být spokojená sama se sebou?
Přála bych si umět napsat něco tak silného, jako je Dykův Krysař.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů do další práce.

Fotogalerie – Přednáška a beseda ve Velvarech a křest knihy v Praze



















Eliška Anna Kubičková

Martina BittnerováMarku,23:2916.6.2013 23:29:48
Marek TrizuljakRozvinutí vedlejšího tématu23:3313.6.2013 23:33:12
JAPPaní Bittnerová,21:2213.6.2013 21:22:47
Martina BittnerováJAPe,21:1413.6.2013 21:14:51
Lída V.Aby to nebylo jenom o názvosloví:17:5113.6.2013 17:51:28
Martina BittnerováEliško,17:4213.6.2013 17:42:15
Eliška A. KubičkováMartino, vidím, že jsme psaly příspěvek16:0613.6.2013 16:06:57
Eliška A. KubičkováJá myslím, že pěstovat se dá ledacos,16:0413.6.2013 16:04:23
Martina BittnerováMusím se zastat Elišky,16:0313.6.2013 16:03:21
Jirka B.Pro autorku jedno malé poučení14:2513.6.2013 14:25:14

Počet příspěvků: 11, poslední 16.6.2013 23:29:48 Zobrazuji posledních 11 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
6,43

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy