Vlastičko, ty jsi se vůbec nezměnila

úterý 18. červen 2013 23:18

Postávám na tribuně na atletických závodech, když ke mně přijde shrbená drobounká stará paní, podává mi ruku a říká: „Ty jsi taky tady, jak se máš“, a chová se ke mně jako ke staré známé. Vůbec si nevzpomínám, že bych ji někdy viděla, ale je mi sympatická, tak si s ní začínám povídat, a nakonec je z toho jedno z nejhezčích setkání, jaké jsem v životě zažila.

O několik hodin později jsem seděla ve společenské místnosti, přišel ke mně kolega a omlouval se, že mi při závodě nefandil, protože se zapovídal s paní, a pak řekl jméno kdysi velmi slavné atletické veteránky, která začala sportovat až po šedesátce a potom zaběhla mnoho světových rekordů ve své kategorii, z nichž některé platí dodnes, a získala tituly mistryně světa, když cestovala na světové veteránské závody po celém světě.
Ještě jsem věděla, že se začala někdy v sedmdesáti letech připravovat na maratón, ale měla těžkou autonehodu, po které musela skončit se sportem. A pak jsem si ještě vzpomněla, že o svých zážitcích napsala knížku, kterou jsem dodnes nečetla, protože byla velmi rychle rozebraná. Netušila jsem, že tahle legenda ještě žije, ale když jsem uslyšela její jméno, tak jsem hned pochopila, že jde o tu stařenku, s níž jsem se dnes seznámila, a která mi připadala jako hodná pohádková babička. Kolega mi potvrdil, že je to ona, a že už jí je devadesát let.

Potom jsem se s ní znovu setkala, když přišla nahoru, tak šla hned ke mně a říká: „Vlastičko, ty jsi se vůbec nezměnila, vypadáš pořád stejně, nemáš ani vrásky.“ Pochopila jsem, že si mě zřejmě spletla s nějakou svojí kamarádkou. Nechtěla jsem jí kazit radost, tak jsem neřekla, že nejsem Vlastička, odpovídala jsem jí na otázky, jak běhám, a tak, a oslovovala jsem ji „Maruško“. Když jsem jí pochválila tričko, na kterém bylo napsáno „mistr světa“, tak řekla, že ho má ještě z Ameriky, ale že je jí dlouhé, protože jí chybí žebro. A pak mi vyprávěla děsivou historku, jak ji porazilo auto, měla plno zlomenin, a lékaři předpokládali, že to nepřežije, tak ji vůbec nevyšetřili, nechali ji ležet samotnou v pokoji, nikdo se o ni nestaral. Našli ji asi po deseti hodinách, když přišli na noční kontrolu, a když zjistili, že ještě žije, tak ji teprve operovali. Nerozuměla jsem všemu, co říkala, mluvila potichu a v místnosti byl hluk. Rozuměla jsem však, že lékaři neudělali pořádné vyšetření, tak jí operovali jen kyčli a vůbec nevěděli, že má zlomená žebra a ruku. Taky vyprávěla, jak proběhl náraz, že to byl typ nárazu, který nikdo nepřežije, a proto si lékaři mysleli, že nemůže přežít a nevěnovali se jí.
Potom mi ukazovala jizvy a následky úrazu (a špatného léčení), po němž má zdeformované celé tělo. Přitom, i když vyprávěla ty hrozné věci, tak z ní pořád vyzařoval optimismus a chuť do života. Zdaleka ne tak staří lidé se často litují, stěžují si na nemoci, mluví nihilisticky, nic je už netěší. Maruška v sobě neměla ani stín nějaké deprese, bylo vidět, jak je ráda na světě, jak je ráda, že přežila tu těžkou nehodu.
Napadlo mě, že bych měla mít památku na to vzácné setkání a požádala jsem ji, jestli bychom se spolu mohly vyfotografovat. Začala něco hledat v kabelce, a byla pak celá nesvá, když nenašla hřeben, a nemohla se na fotografování učesat. Potom jí už zavolali na vyhlašování vítězů jako speciálního hosta a já jsem musela odejít na vlak.

Byla jsem na těch závodech letos poprvé, vynechávala jsem je, protože se mi nehodily do programu závodní sezóny. Letos jsem slíbila, že přijedu, ovšem potvrdilo se, co jsem předpokládala. Běželo se mi mnohem hůř a měla jsem horší výsledky než na stejných tratích v zimě, protože se přes léto připravuji na jiný typ závodů. Taky jsem si už v průběhu prvního startu říkala, že jsem zde letos naposled. Nakonec jsem se trochu rozběhla, ale byla jsem velmi unavená, říkala jsem si, že nemá cenu jezdit přes půl republiky jen pro účast. Potom Maruška řekla, že se příště přijede zase podívat, a já jsem přehodnotila svoje původní rozhodnutí. Řekla jsem si, že přijedu taky, třeba jen na jednu disciplinu. Přijedu, abych se ještě mohla setkat s Maruškou, protože s tak krásným člověkem se nepotkáte každý den.

Eliška Anna Kubičková

Lída V.Ale , pánové,18:4024.6.2013 18:40:53
Pavel Ch.Lido V., o EVU si nemusite delat starosti,09:1424.6.2013 9:14:19
Lída V.EVO, to je zoufalost00:0824.6.2013 0:08:01
Lída V.EVO, nuda.23:1223.6.2013 23:12:52
EVALído V., nepřekvapivé.22:1723.6.2013 22:17:22
Lída V.EVO, nepřekvapivé.16:2523.6.2013 16:25:21
Lída V.Eliško,21:3520.6.2013 21:35:19
Lída V.Eliško, mě se Vaše vyprávění moc líbí.19:4820.6.2013 19:48:29
Eliška A. KubičkováMně kolikrát mnohem mladší lidé16:3020.6.2013 16:30:40
Eliška A. KubičkováNevím, jak vypadala práce lékařů,13:3020.6.2013 13:30:34

Počet příspěvků: 17, poslední 24.6.2013 18:40:53 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
7,55

Tipy autora

tento blog
všechny blogy