Monika - romantická realistka

čtvrtek 21. listopad 2013 21:37

Malináda, Jemnolásky, Milovánky jako názvy knížek a k tomu ilustrace s ženskými postavami jako z dětských vystřihovánek, kterým jsme oblékaly papírové šatičky....Přesto knížky spisovatelky a blogerky Moniky Petrákové nejsou "růžová knihovna" pro zhýčkané, rozmazlené slečny, které si z nudy čtou samy o sobě, ale příběhy skutečných žen, které chodí do práce, nacházejí, budují a ztrácejí partnerské vztahy, řeší problémy přátel, a přitom se musí starat o tisíc dalších věcí všedního života.

Moniku známe jako zavedenou blogerku, víme, že je spisovatelka, v letošním roce se také nově představila jako nakladatelka. Nedávno jí vyšla, již ve vlastním nakladatelství s neotřelým názvem "Pan Nakladatel", čtvrtá knížka, jejíž křest proběhl doslova před pár dny. Včera pak proběhlo v knihkupectví Letná v Praze 7 autorské čtení, kde Monika předčítala z nové knihy s názvem Heslo: Jazz Dock, kterou napsala společně s Filipem Čenžákem. Čtenáři blogu si teď možná vzpomněli, že se Monika již dříve pustila do společného románu, a to společně s Martinou Bittnerovou. Tolik novinek - to už je dobrý důvod autorku vyzpovídat, což jsem také udělala, takže si můžete přečíst, jak postupuje při tvorbě knížky, jak se jí pracuje ve dvojici, i jak vidí samu sebe.

Moniko, máš na stránkách hezkou fotku, ale kromě toho, že jsi prožila dětství v Pečkách u Kolína, tam zvědavý čtenář nenajde nic z tvého osobního života. Můžeš stručně shrnout, co jsi dělala před tím, než jsi se stala spisovatelkou?
Vystudovala jsem cestovní ruch, a mnoho let jsem v této oblasti také pracovala. Asi před dvěma lety přišel určitý zlom. Byla jsem vyčerpaná a cítila se tak trochu jako dojná kráva, jestli rozumíš, co tím myslím. Měla jsem dobré, nebojím se říct, že skvělé výsledky, ale nadřízeným to nestačilo. Stále chtěli víc... A tak jsem jednoho dne řekla dost, a změnila svůj život od základu. Našla jsem si práci na částečný úvazek jako asistentka u tělesně postižených a měla tak i víc času na svůj vlastní život a psaní.
Dočetla jsem se, že jsi začala psát, protože jsi se chtěla vypsat z pocitů po rozchodu s přítelem. Nicméně, aby se člověk uměl takto vypsat, potřebuje k tomu určitý talent. Chci se proto zeptat, jestli se už dřív u tebe takový talent projevil – jestli jsi třeba dobře uměla sloh, nebo jsi měla potřebu popisovat svoje pocity a zážitky.
Psaní jsem se jako dítě, nebo dospívající dívka nijak zásadně nevěnovala, ale pravdou je, že jsem se slohem nikdy problémy neměla. Většinou mé slohové práce patřily k nejlepším ve třídě, ale nějaký zásadní význam jsem tomu nepřikládala a myslím, že ani nikdo u nás doma. Každému dítěti jde něco.
Na blogu se prezentuješ jako začínající spisovatelka. Kdy ale přišla ta chvíle, kdy sis řekla, že chceš být spisovatelka z povolání?
Myslím, že to byl přirozený běh událostí. Přišla první, druhá kniha, a já si uvědomila, že mě psaní baví čím dál tím víc.
Umělecké sklony se často dědí. Máš také mezi předky nějaké umělce? A jak tvoje rozhodnutí stát se spisovatelkou viděli tvoji rodiče?

Přímo umělce ne, ale vím, že pradědeček psal skvělé básně, a můj děda z maminčiny strany je proslulý skvělými slohy. Maminka je velmi umělecky založená. Hodně čte, miluje operu, takže se dá říct, že jsem měla od malička k umění blízko, nebo ještě lépe řečeno, bylo přirozenou součástí světa, ve kterém jsem vyrůstala.
Teď už se chci víc věnovat tvojí tvorbě. Dělala jsem marketing pro Knižní klub, a tvoje knížky by asi byly zařazené do rubrik jako je „Čtení na léto“, „Romantika“, „Romány o lásce“. Ostatně i názvy knížek jako Malináda nebo Milovánky evokují, že se jedná o „romány pro ženy“. Takový žánr se těší velké oblibě čtenářek. Na druhou stranu je dost lidí, kteří ho považují za podřadný, ne-li přímo úpadkový. Nemrzí tě, že se na tvoji tvorbu, která stojí čas a námahu, někdo dívá takovým způsobem?
To víš, že mrzí, na druhou stranu jsem si to sama vybrala. Věřím, že i tento druh literatury se dá dělat dobře a kvalitně a myslím, že jsi sama poznala, že mé knihy nejsou klasické romance. Snažím se, aby nepostrádaly humor a určitou nadsázku.
Podle stylu psaní bych řekla, že stojíš nohama na zemi, ale hlavu máš už v oblacích. Jak se vidíš ty sama? Považuješ se spíš za realistku nebo za romantičku?
Lépe bych to nevystihla :-) Řekla bych, že jsem realistka doufající v dobré konce, které reálně příliš často nepřichází, ale byla by škoda přestat v ně věřit.
Ještě se vrátím k názvům tvých prvních tří knížek. Malináda, Jemnolásky, Milovánky. To zní poeticky a zvláštně. Byl to čistě tvůj nápad? A co tomu říkali v nakladatelství?
Jsou to názvy, které vznikly naprosto přirozeně v mé hlavě během práce na těchto knihách a nakladatel byl nadšený. Jednoslovné názvy jsou pro knihy dobré, lidé si je snadněji zapamatují.
Když jsem zmínila nakladatelství, tak se chci zeptat na tvoji zkušenost. Vzhledem k tomu, že jsi společně se svým partnerem založila vlastní nakladatelství, tak předpokládám, že jsi se při spolupráci se svými vydavateli cítila nějak omezená...
Měla jsem jediného nakladatele, u kterého vyšly tři ze čtyř knih, které jsem napsala. Nemohu říct křivého slova. Dostala jsem díky němu příležitost, a za to jsem mu velmi vděčná. Nicméně se vyvíjím jako většina psavců, a uvědomila jsem si, že se chci posunout. Že chci jako další knihu vydat text spojený s hudbou, že nechci další kreslenou obálku, a tak dále… Věděla jsem, že nakladatel tímto směrem nebude chtít jít, a tak jsem se rozhodla pro vlastní projekt.

V knížkách často píšeš o lidech ze svého okolí. Jak na to reagují, pokud se poznají ve tvé tvorbě?
Poznají se vždy a reagují většinou větou: „Taky jsi mi mohla změnit víc, než jen jméno."
:-). Vybírám si většinou ty ze svého okolí, kteří mě něčím inspirují, a mám k nim velmi blízko. Nezlobí se, jsou s tím smíření. Je to asi přirozené riziko, které nese přátelství se mnou :-).

Pamatuji se, že když jsem poprvé četla tvůj blog, tak jsem byla překvapená otevřeností, s jakou píšeš o svých pocitech a zážitcích z osobního života. Já takovou odvahu obdivuji. Na druhou stranu mi to připadá netaktické, protože člověk je tím víc zranitelný, čím víc toho o něm ví například někdo, kdo ho nemá rád, a číhá na jeho chybu. Chci se proto zeptat, jestli při psaní, ať už beletrie nebo blogu, přemýšlíš o tom, co ještě napíšeš a co už ne, nebo jestli píšeš spontánně, a případné následky příliš neřešíš.

Na začátku jsem to vůbec neřešila, ale pravdou je, že čím déle bloguji a poznávám místní blogerské prostředí, už jsem opatrnější. Občas se přistihnu, že píšu článek a řeknu si ne – stop. Tohle si raději nechám do knihy, než na blog, protože si umím představit reakce některých jedinců, které by to vyvolalo. Částečně to může být způsobeno i značným věkovým rozdílem, který mezi mnou a většinou místních blogerů je. Máme logicky jiné problémy, jiný pohled na svět. Ti vnímavější si to jsou schopni uvědomit, přijmout a respektovat, ti druzí bohužel ne. Přesto mě blogování stále velmi baví, a nehodlám se ho vzdát.

Další otázky se týkají praktických stránek tvorby. Je známá věc, že kromě úplně nejprodávanějších autorů se ani ve světě psaním nikdo neživí. Pociťuješ jako omezení, že musíš dělat práci na výdělek, a nemůžeš se věnovat jen umělecké tvorbě, a nebo to má také nějaké výhody?
Je dobré vnímat to jako výhodu. Udržuji si tím určitý odstup od říše snů, a také získávám díky běžné práci nové zážitky, které mohu použít.

Nedávno napsal nějaký chytrák do diskuse k článku o tom, že dívky jsou šikovnější, a dřív rozumově dospívají než kluci, že to nemá význam, protože v dospělosti to je naopak, a muži mají mnohem víc vynálezů, uměleckých děl a podobně. Nějak zapomněl, že by mohl takto srovnávat, kdyby měly ženy stejné podmínky jako muži. Chci se proto zeptat, jak snášíš fakt, že ženy se, na rozdíl od většiny mužů, nemohou věnovat jen svojí práci, ale ztratí spoustu času prací v domácnosti, nakupováním a další rutinní činností.
Myslím, že je to na soukromém rozhodnutí každého. Už nežijeme v době, kdy je povinností pořídit si ve dvaceti letech dvě děti, jinak jsme odepsané. Znám několik žen, které daly přednost své profesi před rodinou a nelitují. Okolí se na ně dívá skrz prsty, ale podstatné je, že ony jsou šťastné. Samozřejmě to vždy budeme mít o něco těžší, ale už máme možnost svobodně se rozhodnout.

S tím souvisí i otázka, jestli se neobáváš, že práce ve vlastním nakladatelství tě příliš zatíží, takže ti zbude málo času a energie na vlastní psaní.
Trochu se toho obávám, zvlášť teď. Máme za sebou první tři měsíce fungování, a já se pomalu nedostala k tomu něco vlastního napsat. Na druhu stranu je krásné vidět, jak díky tobě vzniká něco nového, co přinese lidem radost. Věřím, že se věci zaběhnou, a já budu mít opět víc času na psaní. Podstatné je, že mě práce naplňuje.

Ještě se vrátím ke stylu tvé tvorby. Než začneš psát novou knížku, je v tom předem promyšlený záměr, že chceš právě teď psát na určité téma a třeba příště na další, a nebo je to spontánní jak zrovna přijde inspirace?
Většinou přijde nějaký prvotní nápad. Nějaká událost v mém životě, nebo v životě přátel, a nebo jen sen, co se mi v noci zdál, a já na něj nemohu zapomenout. Horší je, co přichází potom. Pár měsíců nad nápadem neustále přemýšlím a reálný život mi dost uniká. Vlastně celou knihu nejdřív napíšu ve své hlavě, a až potom sednu k počítači a během měsíce jí dám fyzickou podobu.

A jak to vlastně je u tebe s inspirací? Já jsem jednou napsala úspěšnou esej, když se šeřilo, a dívala jsem se z okna. Přichází na tebe takováto múza, kterou může přivolat třeba nálada v přírodě, nebo je pro tebe inspirací spíš nějaký reálný zážitek z každodenního života?
Inspirují mě většinou reálné zážitky. Může to být i rozhovor holek v metru. Něco, co mě zaujme, a já pocítím, že je to – to pravé.

Dále se chci zeptat na tvoji spolupráci s Martinou Bittnerovou. Přiznám se, že jsem četla jen poslední kapitolu z vaší společné knihy, ale vypadá zajímavě. Jak pokračujete?
Teď vše stojí na mně, a musím se Martině moc omluvit. Neměla jsem vůbec čas na psaní, ale brzy to napravím. Vydání naší společné knihy je plánované na příští rok, takže se musím vrátit do práce :-).

Poslední knížku, která měla nedávno křest, jsi napsala s Filipem Čenžákem. Jak jste přišli na to, že napíšete společně knihu?

To byl přirozený vývoj. Věděla jsem, že chci napsat knihu z prostředí sociální sítě, o seznamování, o tom, jak vznikají vztahy v 21. století. Chtěla jsem, aby děj vyprávěla jak hrdinka, tak i hrdina. Každý ze svého pohledu. Ovšem můj pohled na svět je ryze ženský. Proto jsem Filipovi navrhla, aby psal mužského hrdinu. Výsledek můžete posoudit. Kniha Heslo: Jazz Dock vyšla začátkem listopadu.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil do další práce.

Fotografie jsou z jarního setkání Klubu sběratelů autogramů v roce 2012, z autorského čtení v knihkupectví Letná a z archívu Moniky Petrákové.











Eliška Anna Kubičková

Lída V.Eliško i Moniko,22:2622.11.2013 22:26:22
Eliška A. KubičkováDěkuji všem :-)20:5222.11.2013 20:52:14
ZuzkaEliško,16:0122.11.2013 16:01:16
Marek TrizuljakOpravdu hezký rozhovor09:4022.11.2013 9:40:11
Monika PetrákováDíky Eliško,09:0722.11.2013 9:07:57
Naďa DéNapsat knížku, není žádná22:3421.11.2013 22:34:09

Počet příspěvků: 6, poslední 22.11.2013 22:26:22 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
7,55

Tipy autora

tento blog
všechny blogy