La Divina, prostě božská

pondělí 2. prosinec 2013 09:00

Nejslavnější operní pěvkyně a jedna z největších celebrit 20. století Maria Callas, přezdívaná La Divina, by se dnes dožila devadesáti let. Její život naplněný vzestupy a pády, slávou, skandály i osobní bolestí, však byl téměř o polovinu kratší.

Maria Callas, původním jménem Anna Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou se narodila 2. prosince 1923 v New Yorku a zemřela 16. září 1977 v Paříži na srdeční záchvat ve věku pouhých třiapadesáti let. Její život nezačal šťastně. Narodila se v rodině řeckých přistěhovalců, kteří hledali v Americe lepší živobytí. Její rodiče si nikdy nerozuměli. Otec byl rodinný typ, zkrachovalý živnostník, který se nezajímal o společnost. Naproti tomu ambiciźní matka toužila po slávě, a když se jí nesplnil sen být slavnou umělkyní, tak vložila svoje ambice do mladší dcery. Maria byla nechtěné dítě, což se také projevilo na jejím celém životě. Rodiče už měli jednu dceru, když jim zemřel ve dvou letech syn, matka čekala další dítě. Přála si chlapce, a když se narodila dívka, tak se na dítě nechtěla několik dní ani podívat. I později protěžovala starší sestru. Když zjistila, že má mladší neoblíbená dcera hudební talent, tak se do ní snažila vložit vlastní nenaplněné sny, a začala ji tvrdě trénovat ve hře na klavír a zpěvu. Maria později hovořila o tom, jak to nenáviděla. S matkou měla celý život napjatý vztah, což také poznamenalo její psychiku už dost narušenou nešťastným osobním životem. Ostatně osobní život Marie Callas byl častým námětem bulváru, takže lidé, kteří nejsou operní fanoušci, znali spíše skandály, které okolo ní vířili novináři, než její umění.

Kariéra

Ani její umělecká dráha nezačala dobře. Otec sice změnil jméno sobě i celé rodině na Callas, ale to mu stejně k úspěchu v podnikání nepomohlo, takže se s ním matka rozešla, a vrátila se s dcerami do Řecka. Zde se snažila Marii zajistit hudební vzdělání, ale nejdřív ji nepřijali na konzervatoř pro nedostatečnou techniku. Později ji učily zpěvu Maria Trivella a slavná španělská operní pěvkyně Elvíra de Hidalgo. Už během studia se u Marie projevilo fanatické zaujetí a schopnost na sobě tvrdě pracovat. Její dramatický soprán se rychle rozvíjel, takže brzy zvládala náročné árie. Na prvním veřejném vystoupení 11.dubna 1938 zpívala duet z Toscy. Když matka požádala Elvíru de Hidalgo, aby Marii učila, byla Hidalgo jejím hlasem nadšená a použila výrazy tempestuous, extravagant cascades of sound a full of drama and emotion . 2. dubna 1939 vystoupila Maria v roli Santuzzi v opeře P. Mascagniho Růžový kavalír v athénské Olympii. V témže roce začala studovat na konzervatoři ve třídě Elvíry de Hidalgo. Později Maria Callas vzpomínala, že se u Hidalgo naučila skutečné bel canto, a při té příležitosti velmi podrobně rozebrala metodu, jakou Hidalgo učila, i techniku bel canta. I toto ukazuje na preciznost, s jakou se připravovala na svoje role. Když posloucháte její zpěv, a zejména sledujete její celkový projev, vypadá to, že zpívá zcela lehce a bez námahy. Trochu odbočím, ale její zpěv mi připomíná to, jak běhal legendární, a podle mého názoru nikdy nepřekonaný, vytrvalec Said Aouita z Maroka. Když se díváte na záznam z jeho závodů, vypadá to, jakoby neběžel, ale vznášel se nad zemí. Když si přečtete jeho tréninkový plán, zjistíte, co za tím stylem je. Aouita prakticky nikdy neběhal volně, ale každý trénink absolvoval jako tempo, zařazoval velmi obtížné zabírané úseky, a po celý rok průběžně posiloval, což není běžné, zvlášť u vytrvalců. S podobným nasazením Maria Callas cvičila zpěv. Když na konci kariéry krátce učila, tak její metody byly tak tvrdé, že někteří studenti její výuku nemohli vydržet.

V roce 1942 vystoupila Callas poprvé jako Tosca a jako Marta v opeře Tiefland Eugena d’Alberta, za kterou sklidila pochvalné recenze. Už tehdy se v souvislosti s jejím talentem používalo označení „divine“. Její největší konkurentka v Řecku sopranistka Remoundou se během zkoušky Fidelia ptala kolegyně, jestli v tom může být něco božského, co je ostatním nedostupné. Přestože měla s prvními rolemi i koncertním recitálem v Řecku úspěch, považovala to pouze za úvod k hlavní kariéře, a v roce 1945 se vrátila do Spojených států, přestože ji její učitelka Elvíra de Hidalgo doporučovala, aby jela do Itálie. V Americe se setkala s otcem, a začala obcházet operní divadla, kde chtěla získat angažmá. Nakonec však odmítla nabídku Metropolitní opery na role Butterfly a Leonory, protože si na roli Butterfly připadala příliš robustní, a taky nechtěla zpívat operu v angličtině. V Itálii debutovala v opeře La Gioconda Almicare Ponchielliho. Začala spolupracovat s operním dirigentem Tulio Serafinim, který ji velmi ovlivnil, a na spolupráci ráda vzpomínala. V Itálii se také seznámila se starším podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, který se jí od začátku jejich seznámení dvořil. Maria se za něj v roce 1949 provdala. Byli spolu deset let a Meneghini jí dělal manažera. Maria po sňatku přijala italské občanství a podepisovala se Meneghini Callas.

V roce 1949 jednou požádal Serafin Marii, aby zastoupila nemocnou kolegyni a zazpívala roli dony Elvíry v opeře Puritáni Vincenza Belliniho. Kritika považovala za „bláznovství“ zpívat v jedné sezóně roli Brunnhildy ve Valkýře, což byla její současná role, a zároveň Elvíru, což je role pro lyrický soprán. I sama Callas se toho obávala, ale Serafin ji přesvědčil, že to zvládne. Kritika potom psala o zázraku a podobně. S touto zkušeností se také začala zajímat o repertoár bel canta a začala zpívat opery jako Lucia di Lammermoore, La Traviata, Andrea Chénier, Médea. Na koncertech střídala árie pro dramatický soprán s áriemi bel canta. V La Scale vystoupila poprvé až v roce 1951, protože proti jejímu účinkování byl generální manažer Ghiringhelli. Zde potom spolupracovala se slavnými dirigenty jako byl Herbert von Karajan, Margherita Wallmann, Franco Zeffirelli a Luchino Visconti, který řekl, že se začal věnovat dirigování opery jen kvůli ní. S Viscontim nastudovala role v operách Vestfálka, Traviata, Náměsíčná, Ifigénie na Tauridě a Anna Bolénová. V La Scale také začala její dlouholetá spolupráce s tenoristou Franco Corellim, kterému pomohla v záčátcích.
Maria Callas považovala za důležité dobýt Ameriku. V roce 1954 vystoupila v Chicagu a o dva roky později v Metropolitní opeře – v obou případech v Normě, což byla její vůbec nejslavnější role. Již dříve vystoupila v Jižní Americe, když v noci po svatbě s Meneghinim odplula do Buenos Aires, kde vystoupila ve slavné Theatre Colon.

V roce 1954 změnila Callas image. Potom, co ji Serafin kritizoval kvůli nadváze, (při výšce 174 cm vážila 90 kg), se rozhodla pro tvrdou dietu, a za rok shodila přes třicet kilo. Sama tvrdila, že měla největší úspěch, když byla hubená, přitom zdůraznila, že byla „skinny“, nikoliv „slim“. Naproti tomu řada lidí si myslí, že úbytek váhy poškodil její hlas, který neměl v hubeném těle oporu. Neviděla jsem žádné video, kdy měla robustní postavu, ale na záznamech, kde je hubená, je vidět, že zpívá s rameny nachýlenými dopředu, a ještě si tak stlačuje drobný hrudník. Ke konci života také trpěla nemocemi dýchacího ústrojí. Není tedy jasné, co přesně způsobilo poškození hlasu. Je však jisté, že její hlas postupně ztrácel na síle, což je zejména patrné na záznamech z koncertů ze 70. let. Byl proveden dokonce vědecký rozbor jejích studiových nahrávek, z něhož vyplynulo, že její hlas ztratil polovinu svého rozsahu, zejména ve vyšších polohách.

Kariéru Marie Callas poškodily i skandály, které zveličovali bulvární novináři, kteří se neštítili podvrhů. Když například kvůli bronchitidě nedokončila vystoupení v Římské opeře, na kterém byl přítomen prezident, použili nahrávku ze zkoušky před pěti lety, a prohlásili, že na zkoušce zpívala dobře. Také zveličovali její nepřátelství s pěvkyní Renatou Tebaldi, která zpívala lyrický soprán. Umělkyně spolu nebyly za dobře od společného vystoupení v Jižní Americe, kdy Tebaldi měla více přídavků. I přes vzájemné poznámky na adresu sokyně se obě pěvkyně vzájemně respektovaly, a obě později prohlásily, že velká nevraživost mezi nimi byla především výtvorem bulvárních novinářů.

Maria Callas prožívala největší úspěchy v období 50. let. V 60. letech se již cítila vyčerpaná, někdy nevystoupila v plánovaném představení, čímž si přivodila soudní spory s operními domy, a poskytla záminku novinářům, kteří číhali na každou její chybu. Na úpadek její kariéry jsou různé názory, ona sama však na otázku, proč už tolik nezpívá, odpověděla, že je teď především ženou – bylo to v době, kdy žila s Onassisem, viz dále. Poslední velké koncertní turné absolvovala v roce 1974 společně s Giuseppe di Stefanem. Vystoupili například v Londýně a Tokiu. Kritika poukazovala na její ochablý hlas, ale diváci přijali koncerty s nadšením.

Umění

O přínosu Marie Callas opernímu umění toho bylo řečeno a napsáno hodně. Umělkyně, které v ní viděly svůj vzor, se shodly, že jim ukázala nový směr, když zpívala jak dramatické, tak bel cantové role, někdy i v jednom týdnu, nebo na koncertech i během jednoho vystoupení. Měla velký rozsah hlasu od altových poloh, které předvedla třeba v áriích z Carmen, až po koloraturní soprán. (Sama se považovala za mezosopranistku). To by však samo o sobě nestačilo, protože dramatické a lyrické postavy mají jiný charakter, vyžadují jiný herecký výraz, jiné emoce. Maria Callas měla velký dramatický talent (myslíme dramatický ve smyslu dramatického umění). I na koncertech, včetně těch posledních, kdy evidentně už neměla dost sil, jsou však její herecké schopnosti vidět. Dlouho jsem litovala, že se kromě dvou dějství z Toscy nezachovaly žádné záznamy z jejích divadelních představení. Na Youtube jsou celé nahrávky oper z divadla, ale jedná se jen o zvukové záznamy. Nedávno jsem však objevila několik videí z divadla. Jsou to jen krátké ukázky, většinou v nedobré kvalitě, ale třeba se časem objeví něco dalšího.

Samozřejmě byl mnohokrát rozebrán její hlas, na který se velmi liší názory. Někdo ho shledával příliš suchým, byl přirovnán ke glazuře, ale i k sametu. Někomu její zpěv připadal nepříjemný, někomu andělský, někomu naháněl hrůzu. Je pravda, že v době, kdy byla v největší síle, její hlas zněl někdy jako hromobití a z očí jí přitom šlehaly blesky. Přecházela od hlubokých, kontraaltových tónů ke koloratuře, a působila přitom jako horolezec, který šplhá ze dna jeskyní na vrcholy velehor a zpět. Je přitom zajímavé, že ona sama svůj hlas neměla ráda, dokonce řekla, že když poprvé slyšela svoje nahrávky, tak chtěla skončit se zpíváním. Obdivovala lyrický hlas svojí sokyně Tebaldi. Některé odborníky znervózňuje, že její rejstřík nelze zařadit podle běžných měřítek. Někteří znalci ji řadí k operním pěvkyním z 19. století, a vysvětlují tím, že obsáhla tak velký rozsah odlišných rolí. Začínala jako dramatická sopranistka, především v rolích z oper Richarda Wagnera, jako byla zmíněná Brunnhilda. V podstatě náhodou se dostala k lyrickým rolím, když zastupovala nemocnou kolegyni. Je pravda, že fanoušci i kritici se shodují, že za její hlas se nenašla adekvátní náhrada. Kromě toho, že ukázala novou cestu v opeře, také znovu objevila pro jeviště skladatele jako jsou Bellini, Rossini, Donizetti. Právě toto je obvykle považováno za její největší přínos světovému opernímu umění.

Samostatnou kapitolou je herectví Marie Callas. Diváci si ji ztotožňovali s postavami. V ukázce z Toscy je tak přesvědčivá, že z ní jde strach. Nejlépe jí seděly role rozervaných hrdinek zmítaných vášněmi s dramatickými osudy, podobnými jejímu vlastnímu, z běžného lidského hlediska, nešťastnému životu. Nejlépe jí seděla role druidské kněžky Normy ze stejnojmenné opery Vincenza Belliniho. Svoje role hrála tak dobře nejen z důvodu perfekcionalismu a snaze po dokonalosti, ale také proto, že do svých postav vkládala celou svoji duši.

Láska

Můj názor je, že konec kariéry, i předčasnou smrt Marie Callas způsobil dramatický vztah a později rozchod s řeckým miliardářem, rejdařem Aristotlem Onassisem. Seznámila se s ním v roce 1957 na večírku, kam ji pozvala americká novinářka, skladatelka písní a pořadatelka večírků pro „high society“ Elsa Maxwell. Nikdy se nevdala, říkala, že náleží světu, že chce být součástí světa slavných. Podle některých životopisců Marie Callas byla Maxwell lesba, a když se jí neúspěšně dvořila, tak ji z pomsty seznámila s Onassisem, protože za tím cítila skandál. V každém případě z toho skandál byl, protože Maria byla vdaná, když si s Onassisem začala vztah. V roce 1959 kvůli němu od manžela odešla, a z velké části opustila také svoji kariéru. Vztah dvou výrazných osobností byl velmi dramatický, plný hádek, rozchodů a smiřování. Onassis byl velký proutník, který běžně podváděl svoje partnerky, a tedy zřejmě i Marii. Navíc byl znám jako bezohledný sobec, který byl neoblíbený i mezi ostatními rejdaři. Marii zřejmě nemiloval, později se vyjádřil v tom smyslu, že „se nejbohatší Řek a nejslavnější Řekyně museli dát dohromady“.
Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, jestli Maria měla s Onassisem dítě. Jeden z jejích životopisců tvrdí, že se jim v roce 1960 narodil syn, který žil jen několik hodin. Meneghini však toto tvrzení odmítl s tím, že Maria nemohla mít děti. Její velká obdivovatelka a znalkyně jejího života, herečka Eliška Balzerová, řekla v rozhlasovém pořadu, že Maria byla pravděpodobně s Onassisem těhotná, ale potratila. E. Balzerová si také myslí, že i když toužila po dítěti, tak u ní měla stejně přednost kariéra. I když nehrála v divadle, tak vystupovala na koncertech, a silně si stahovala břicho, aby na ní nebylo těhotenství vidět. Zřejmě ale spíš byl její organismus příliš vyčerpaný na to, aby zvládl takovou zátěž jako je těhotenství. Maria předpokládala, že se po rozvodu s Meneghinim vdá za Onassise. V roce 1966 přijala zpátky řecké občanství, aby mohli mít svatbu v ortodoxním Řecko-katolickém kostele. Onassis si však místo sňatku s Marií začal vztah s Jacqueline Kennedy. Když se s ní v roce 1968 oženil, Marii to zcela psychicky zlomilo, a z této rány se nikdy nevzpamatovala. Podle některých zdrojů se Onassis ještě scházel s Marií i v době vztahu s Jacqueline. Podle Elišky Balzerové mu Maria vyčetla, že si vzal Jacqueline proto, že je Američanka, že ona mu jako Řekyně připadala sprostá. To, že se Onassis chtěl sňatkem s Jacqueline zařadit mezi nejvyšší společenskou smetánku, je velmi pravděpodobné. Kalkulace mu však nepřinesla štěstí. Brzy po svatbě zahynul jeho syn při letecké havárii. Jeho dcera, která Jacqueline od začátku nenáviděla, ji po této události obvinila, že přinesla do rodiny neštěstí, stejně jako svému prvnímu manželovi, prezidentu Kennedymu.

Duševní utrpení, které Maria prožívala po rozchodu s Onassisem, se jistě podepsalo i na jejím zdraví, které se zhoršilo v posledních letech jejího života. Situace pro ni byla o to těžší, že byla opravdová dáma, takže svoje pocity nedávala najevo. I v době největšího zoufalství si zachovala grácii, snažila se, aby svoje trápení nedala znát. Když se na počátku 70. let vrátila k vystupování, jako obvykle herecky prožívala zpívané árie, usmívala se na publikum, ale bylo přitom patrné, že ztratila už skoro všechnu životní sílu. Když si porovnáme její vystoupení z 50. let s posledními koncerty, tak působí jako svůj vlastní stín. Oficiálně měla poslední vystoupení 11.listopadu 1974 v Sapporu, nicméně některé zdroje uvádí, že zpívala v Paříži ještě v roce 1976.

Poslední roky žila sama ve své rezidenci v Paříži. Smířila se také se svojí matkou, která ji o několik let přežila. Jinak trávila čas tím, že si přehrávala desky ze svých vystoupení. Bylo v minulosti, je v současnosti, a jistě bude i v budoucnosti mnoho špičkových operních pěvkyň. Od odchodu Marie Callas do nebeské opery, dospěla celá generace nových zpěvaček. Přesto si můžeme přečíst komentáře fanoušků i odborníků, že Callas dosud nikdo nenahradil. Já si osobně myslím, že ani v budoucnu nenahradí. Nejde jen o jednotlivé prvky jako je velký hlas, nebo dramatický talent. Maria Callas se lišila silou svojí osobnosti. V době, kdy byla na vrcholu sil, působila dojmem anděla bouře a vichřice, který vás zasáhne a spálí bleskem, a zároveň je nepolapitelný jako vítr. Později, ke konci života, když zpívala v Japonsku v dlouhých červených šatech se širokými rukávy, působila dojmem sochy antické bohyně, která člověka osloví dokonalou krásou, ale je studená a bez života. Renata Tebaldi o ní řekla, že nemá srdce. Zřejmě tak působila tím, jak byla tvrdá a náročná k sobě i okolí. Ve všem byla maximalistka, což se u ní projevilo již během studia na konzervatoři. Čím více ji poslouchám a zajímám se o její život, tím víc jsem přesvědčená, že měla srdce, ne obyčejné z masa a krve, ale ze žhavé oceli, které postupně vydalo všechen žár, až vychladlo, ztvrdlo...a jeho majitelka, La Divina přestala žít.



Maria Callas zpívá Habaneru z Carmen v Covent Garden v roce 1962.



A moje oblíbená „J’ai perdu mon Eurydice“ z opery Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka.



Toto krásné video z roku 1957 je zatím nejstarší, které jsem objevila. Maria Callas zpívá svoji slavnou árii Casta Diva z Normy.



Eliška Anna Kubičková

EVAMaria Callas11:283.12.2013 11:28:53
Milan JirásekHezký večer.19:182.12.2013 19:18:06
Eliška A. KubičkováDěkuji za příspěvky :-)18:252.12.2013 18:25:53
Marek TrizuljakHezky napsané a sestavené.16:532.12.2013 16:53:30
Lída V.Eliško, díky!11:492.12.2013 11:49:52
Naďa DéTak na životopisu11:332.12.2013 11:33:31

Počet příspěvků: 6, poslední 3.12.2013 11:28:53 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora

tento blog
všechny blogy