Cestou z půlnoční

středa 25. prosinec 2013 23:31

Kostelík na kopečku, k němuž míří zástup lidí v kožíšcích. Selky v šátcích, sedláci v beranicích, děti s dřeváky na nohou, bílý sníh a nebe poseté hvězdami. Tak známe cestu na půlnoční mši na Štědrý večer z pohlednic Josefa Lady. A jak vypadá cesta na půlnoční v Praze v roce 2013?


Cestování na půlnoční v Praze je speciální zážitek. Pokud to nemáte tak blízko, abyste došli pěšky, tak musíte jet noční tramvají, která stále v duchu jako před revolucí, jezdí na Štědrý den už od šesti večer. Naše noční linka jezdí zásadně s jedním vozem, do něhož se, pokud nastupujete dál než na první nebo druhé stanici před konečnou, lze dostat jen ztěží. Samozřejmě potom zjistíte, že uvnitř vozu je celkem volno, ale většina lidí se nikam do vozu dál neodvážila, takže blokují dveře. Pokud nevystupujete příští zastávku, musíte se protlačit do vozu. V tramvaji je docela zima, přesto si nějaká slečna užívá proudu vzduchu u otevřeného okna, z něhož téměř vystrkuje hlavu. Okna jsou zamlžená, takže někteří cestující nevědí, kde mají vystoupit. Jako ta dáma, co se tlačila ven o dvě stanice dřív, což zjistila až když se protlačila k východu (a ještě se to dozvěděla ode mě).
A kdo jede noční tramvají a kam? Většinu cestujících tvoří rozjařená mládež, která se rozhodla oslavit Štědrý večer ve společnosti. Zřejmě nejedou na půlnoční. Někteří jsou v náladě jako na Silvestra, a přitom probírají, která hospoda by byla vhodná jako další zastávka. Nakonec ale přece jen přijede tramvaj do cílové stanice. Nejezdím nočními linkami příliš často, takže jsem si dřív nevšimla, že jich většina jezdí v jednom směru, zatímco ve směru kolmém nejezdí žádná. Pak mě ještě čeká asi dva kilometry dlouhá procházka noční Prahou. I když mám s sebou fotoaparát, tak ho nemůžu vytahovat, na to není čas. Přicházím pět minut před začátkem, v kostele je docela nával. Lavice už jsou zaplněné, ale vedle nich jsou postavené židle, takže se nemusím tísnit v chumlu lidí, kteří zůstali stát u dveří.
Potom už začíná bohoslužba, přicházejí kněží s pomocníky, auditorium vstává. Možná devadesát procent přítomných tvoří zahraniční turisté, jsou zde celé skupiny. Mše je prokládaná koledami, s nimiž několika hlasům českých posluchačů pomáhá sbor na kůru.


Po revoluci se stala návštěva půlnoční mše velkou módou, v našem malém kostelíku na kopečku býval nával. Postupně lidi odpadali, jak návštěva kostela vycházela z módy. Mše se postupně posunovala z půlnoci do večerních hodin, dneska se možná poměry vrátily do doby před revolucí, kdy byla "půlnoční" ve čtyři hodiny odpoledne. Ve velkých kostelích v centru Prahy jsou půlnoční skutečně o půlnoci, největší nával je ve "studentském" kostele Sv. Salvátora. Nevýhoda je, že to je od nás z periférie daleko, takže musím cestovat tramvají za podobných podmínek jako v povídce od Šimka a Grossmanna.



Snímky, kterými je proložené toto vyprávění, jsou ovšem už ze zpáteční cesty. Nikam už nespěchám, kdyby nic nejelo, dojdu domů klidně pěšky. Je to jiný pohled na spící stánky, jiná atmosféra. I tyhle zvláštní hodiny bych v běžném shonu vánočních trhů asi přehlédla.








Konečně můžu v klidu vyfotografovat památky, na které není přes dav turistů obvykle vidět.







Vánoční strom

A krásný betlém pod ním









I na vánočním stromě rostou hodiny.

Siluety nočních chodců, hulákání skupinek turistů, kteří se rozhodli strávit vánoce v Praze, znějící z dálky jako ozvěna rušných dní, dlouhé stíny táhnoucí se na prázdném dláždění, strom ozdobený tak, že není vůbec zelený, a jako kontrast prostý betlém v jehličí, žluté světlo luceren, které vytváří atmosféru jako na obrazech Jakuba Schikanedera - to všechno dokresluje atmosféru tajemství vánočního poselství, i blížícího se konce roku. Svět se zase trochu posunul, a i když se točí dokola, nikdy se nevrátí na stejnou souřadnici. Jako v životě člověka není žádné znovu, všechno je jen jednou, a podruhé na stejném místě, ve stejnou hodinu, se stejnými lidmi, je už něco jiného. I když kulisy zůstávají, mění se Čas, který všechno řídí, a o všem rozhoduje. Když jsem byla malá, tak jsem se Času bála jako něčeho, co nás řídí, a co nikdy nemůžeme pochopit. Hodinám jako příbytku Času, neviditelného vládce světového řádu, byla vždycky věnována velká pozornost. Bylo asi víc lidí, kteří se snažili zneškodnit Čas jako Salvádor Dalí na obrazech s tekutými hodinami. Ostatně i dnešní reklamy na zdravé potraviny a krémy proti vráskám nám vysvětlují, že můžeme překonat čas. Když je člověk věřící, má to nejméně jednu velkou výhodu. Člověk se nebojí, a to ani Času, protože ví, že Bůh zařizuje věci přesně tak, jak mají být. Potom chápe všechno ve vesmíru, i svůj vlastní čas, a všechny události ve svém životě, jako součást božího záměru.






Takhle nějak by mohl atmosféru půlnočního Starého Města zachytit abstraktní umělec.



I Václavské náměstí vypadá jinak, když jdeme z půlnoční.








Eliška Anna Kubičková

Eliška A. KubičkováDěkuji :-)22:413.1.2014 22:41:13
Marianna Bučkovávšetko najlepšie22:2329.12.2013 22:23:56
Lída V.Přemýšlím,12:3227.12.2013 12:32:09
Eliška A. KubičkováTaké přeju vše nejlepší v novém roce.22:4026.12.2013 22:40:40
zuzanazajicovapřeju17:2126.12.2013 17:21:56
Eliška A. KubičkováTaké děkuji14:2426.12.2013 14:24:40
Zdeňka KorpasováPoděkování13:3726.12.2013 13:37:50
HoralTakto jsem Prahu ještě neviděl11:2026.12.2013 11:20:34
Marek TrizuljakPrázdná noční Praha...09:1626.12.2013 9:16:42

Počet příspěvků: 9, poslední 3.1.2014 22:41:13 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
6,09

Tipy autora

tento blog
všechny blogy