Do nitra Blba Llewyna

středa 2. duben 2014 02:44

To divné jméno v nadpisu článku není překlep. To je rým. S čím bude řečeno později.

Mnohem častěji než do kina chodím na koncerty, a pokud jdu na film, tak je to velmi často hudební dokument. Film V nitru Llewyna Davise, který jsem viděla v Městské knihovně v Praze, není ovšem dokument, ale hraný film. Film byl uváděný v rámci společného projektu FAMU a Městské knihovny a byl komentovaný, podobně jako jsou například filmy na festivalu Jeden svět. Průvodci Vladimír Hendrich a překladatel Gabriel Gössel nejdříve popsali situaci na folkové scéně v roce 1961, kdy se odehrával děj filmu, a upozornili na postavy, které měly předlohu ve skutečných osobách. Po filmu následovala beseda a G. Gössel, který četl knihu The Mayor of MacDougal Street, jež byla inspirací autorům filmu bratrům Coenovým, uvedl poznámky k některým reáliím.

Hlavní hrdina, folkový zpěvák Llewyn Davis, kterého výborně zahrál Oscar Isaac, má představovat písničkáře Dave Van Ronka (1936 – 2002). Upoutávky na film lákaly tím, že se dozvíme něco o neznámém, zapomenutém géniovi. Skutečnost byla zřejmě trochu odlišná. Dave Van Ronk žil v legendární čtvrti Greenwich Village, a byl na folkové scéně zřejmě docela významná osobnost před příchodem beatníků a Boba Dylana, jehož vzestup ke slávě snášel dost těžko. Svědčí o tom historka, která zazněla před promítáním filmu. Dylan se s Ronkem přátelil, a když se už proslavil, tak ho nabádal, aby si pořídil elektrickou kytaru a založil kapelu, že mu to umožní se lépe prosadit. Ronk to odmítl s komentářem, že Dylan je sice „hodně bohatej“, ale taky „hodně blbej“. Když si uvědomíte výslovnost jména Dylan, tak zjistíte, že se Bob Dylan hezky rýmuje se jménem v titulku. Dylan sice ještě tehdy neměl čestné doktoráty, Grammy, Oscara, Pulitzerovu cenu, nominace na Nobelovu cenu za literaturu, atd, ale k závisti to zřejmě už stačilo. Mně tahle historka stačila k tomu, abych si představila D. V. Ronka, kterého jsem dřív vůbec neznala, jako poněkud arogantního člověka, který se snaží překrýt nedostatek vlastních schopností stylizací do určité role. V tomto případě ryzího lidového umělce, nedotčeného elektrickou technikou a showbyznysem. Bylo pro mě potom zajímavé sledovat, jak se filmová postava bude shodovat s mojí představou hlavního hrdiny.

Film začíná tím, jak Llewyn zpívá s kytarou v klubu píseň Hang me, oh hang me. Ve filmu zpíval písně z repertoáru Van Ronka jeho představitel. Úplně na konci zazněla jedna písnička přímo v originálním podání. Hlas Ronka se v ní od hlasu jeho představitele hodně lišil, i když v jiných písních, které jsou k poslechu na Youtube, zní podobně, hlavně ve výškách. Určitě by bylo proto vhodnější vybrat do filmu některou z takových písní. Pokud jde o děj a obsah filmu , tak to bylo velké zklamání. Celý příběh spočívá v tom, že se už nikoliv začínající umělec, zpěvák a kytarista, snaží prosadit, což se mu stále nedaří. Nemá vlastní zázemí, přespává u přátel, jeho desky se neprodávají. Přesto se chová povýšeně ke zpěvákům oficiální scény, kteří sice produkují někdy dost příšerné kýče, ale aspoň se dokáží zpíváním uživit. Ať se potlouká ulicemi, cizími domy, od nichž nemá klíče, nebo zakouřenými lokály, stále se s ním táhnou jako stíny kamarád a spoluhráč, který spáchal sebevraždu, nemocný otec, výčitky sestry, a těch stínů stále přibývá. Nakonec se vydá za známým producentem Budem Grossmannem (postava podle Al Grossmanna). Obávaný producent ho skutečně vyslechne, a když mu sdělí svoji vizi, co by z něj chtěl udělat, náš hrdina, stále oblečený do své hrdosti, odmítne. Po návratu domů se chystá na návrat k námořnictvu, kde dřív pracoval. Ani to se mu však nedaří.

Někteří recenzenti ho považují prostě za smolaře. Jeho smůla spočívá však především v tom, že pro to, aby uspěl, prakticky nic nedělá. Nevím, jak dalece se podobá Llewyn svojí předloze, Dave Van Ronkovi, ale podle toho, co zaznělo v besedě po filmu, asi moc ne. I když se Ronk neproslavil tak, jak by si asi přál, měl slušné postavení, a v okruhu Greenwich Village se stal legendou. Takového postavení by nedosáhl, kdyby byl tak příšerný lenoch a povaleč jako Llewyn Davis. Ve filmu to také vypadalo, že nedokázal nic, kromě toho, že působil problémy lidem ve svém okolí, a přátelům, kteří se ho snažili udržet nad vodou. Jestliže by to měl být obraz člověka, který jde za svým snem, a provází ho smůla, muselo by být někde vidět, že se pro svůj sen snaží něco udělat. Ve filmu však není scéna, kde by skládal, nacvičoval s kytarou. Když ho požádají přátelé, kteří ho u sebe nechávají přespat, aby zahrál, tak udělá scénu, že se hraním živí, a že nebude hrát jen tak. Někdy je film označován za tragikomedii, na mě však působil jen tragicky. Kdybych nevěděla nic o Dave Van Ronkovi, a měla si udělat představu jen podle filmu, tak bych si myslela, že to byl typický looser, zbytečný člověk, jehož obzor ohraničuje gauč, někdy i se ženou jeho přítele, a který již zcela rezignoval. Hezká scéna, která tento dojem podtrhuje je, když zpěvačka Jenny, která zpívá v duu se svým manželem, raději volí potrat, protože neví, jestli nečeká dítě s Llewynem. Ten působil v této chvíle už tak nesympaticky, že jsem mu srdečně přála, když mu Jenny velmi sprostě nadávala, nebo když dostal nakládačku od venkovana, který mu přišel vysvětlit, že se nemá nikomu posmívat při vystoupení.

O co slabší byl děj, o to lepší zpracování. Film dostal nominace na Oscara za zvuk a kameru, a bylo to vidět. Celý film se odehrával v jakémsi zvláštním šeru, asi jako když je v zimě zatažená obloha těžkými sněhovými mraky. V místnostech bylo přítmí, jaké jsem viděla ve filmu Bídníci (nové zpracování s Lino Venturou), který se odehrával v 19. století, když ještě neexistovalo elektrické osvětlení. Skvělá kamera s působivými snovými záběry, zvlášť noční scény a dlouhými detailními záběry obličejů, dokreslená tlumenými barevnými odstíny, způsobuje, že divák má čas přemýšlet, jaké poselství vlastně film přináší. Nebarevné barvy dodávají punc stylu retro. Zpracováním film působí, jakoby vznikl v 60. letech. Bizarní postavy dodávají zajímavý ráz každému filmu. V tomhle filmu však nejsou prakticky žádné postavy normální. Jakoby všichni, kteří přijdou do kontaktu s hlavním hrdinou, byly panoptikální figuríny, a on jejich králem. Zpěváci vypadají jako na starých kýčovitých plakátech, rodina a přátele profesora, a zejména jeho producent s manželkou, působí dojmem pitoreskních postaviček z loutkového divadla. Celou situaci zdůrazňuje přítomnost rezavé kočky, která je v téměř každém záběru. Však je také kočka, případně kocour, podle toho, kde jsme v ději, středobodem zájmu umělce. I ve chvíli, kdy s Jenny řeší okolnosti potratu, tak je pro něj nejdůležitější, aby neztratil kočku, která mu stále utíká. Možná je to symbol. Kočka proklouzne mříží v okně nebo pootevřenými dveřmi a je pryč. Llewyn se za ní honí, ale kočka je mrštná a rychlá. Stačí malá chvilka nepozornosti, vysmekne se mu z náručí v metru, musí ji honit po vagóně. Zjevně je však pro něj jednodušší honit se za kočkou, než se snažit zachytit svůj vlastní život, který mu utíká.

Film končí, když na scéně v lokále, kde hrál, vystupuje mladý Bob Dylan. Jeho hudba zní jako když zavane svěží čistý vzduch do zatuchlé komory. Závěrečná scéna je stejná jako na začátku. Llewyn zpívá Hang me, hang me. Potom k němu někdo přijde, že na něj venku čeká přítel v obleku. Jde se tam podívat, a postava, která je vidět jen jako silueta, ho zmlátí. Opakují se stejné dialogy. Nebylo mi úplně jasné, proč se scéna opakuje. Možná to znamená uzavřený kruh, kdy si člověk myslí, že vyšel ven, a místo toho se vrátil na začátek. Taková bezvýchodná situace, v níž se nachází bezvýznamný člověk, který je světu i sám sobě na obtíž.

Eliška Anna Kubičková

bilyfilm se mi21:448.4.2014 21:44:39

Počet příspěvků: 1, poslední 8.4.2014 21:44:39 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
7,55

Tipy autora

tento blog
všechny blogy