Prázdný sál

sobota 12. duben 2014 08:00

V datu byly čtyři devítky, a přestože pomalu začínal podzim, tak nad Prahou byl cítit svěží vzduch jakoby se vracelo to památné jaro, které jsem já ještě neprožívala, protože jsem měla jiné zájmy, jako třeba pozorovat brouky a kytičky a schovávat se babičce ve vysoké trávě. Ve Společenském sále Paláce kultury, který ještě nestačili přejmenovat na Kongresové centrum, však seděli na zemi na parketách i pamětníci doby, kdy mezi narcisy a tulipány rozkvetla také naděje.

Tu komorní a zároveň slavnostní atmosféru však pociťovali všichni. Protože bylo všechno jinak než obvykle, tak zákulisí, kterému se ještě neříkalo „backstage“, nehlídali žádní pořadatelé, kteří nám sběratelům obvykle znepříjemňovali život, když jsme si chtěli jít k účinkujícím hvězdám, (tehdy to ještě nebyly „celebrity“) pro autogram. Mohla jsem proto celkem snadno získat jeden z nejvzácnějších exemplářů, který mám ve svojí sbírce. Je to podepsaný program s věnováním: „Elišce moc pěkně Karel Kryl“.

Asi nemá význam zde příliš rozebírat životopisná data umělce, který se již za svého života stal legendou. Spíš proto připomenu jeho nedožité sedmdesátiny, které připadají na dnešní den, optikou svých vzpomínek. Budou to takové střípky, barevná sklíčka, z nichž některá jsou už zakalená, některá popraskala. Jako kdyby se mi vysypal kaleidoskop, a já bych se pokoušela najít všechny střípky, protože jen všechny dohromady vytvoří ty kouzelné obrazce.

Když jsem chodila do učiliště, a potom do práce v ČKD, připadala jsem si trochu jako Dr. Jekyll a pan Hyde. Jako nejlepší žákyně jsem dostala různé funkce v třídní samosprávě a v SSM. Moje práce spočívala především v tom, že jsem se podílela na organizaci zájmové činnosti (měli jsme volejbalový tým, pěvecký sbor, chodili jsme na závody - vlastně jsem se tak dostala k atletice, kterou dělám dodnes), ale musela jsem taky chodit na schůze, sepisovat zprávy, jaké si dáme závazky a jak je plníme (třeba, že nebudeme svítit na chodbě, budeme doučovat slabší spolužáky a shrabeme listí před školou), a tak podobně. Pamatuji se, jak jsme jednou šly s kamarádkou z konstrukce v čele průvodu na 1.máje a nesly jsme prapory. Požádali nás o to z výboru závodní organizace SSM asi pro zlepšení image podniku, protože do průvodu na Letnou chodili spíš zástupci starší generace, a mládež šla radši pod rozkvetlý strom na Petřín. Pamatuji si, jak jsme si posměšně říkaly, že dostaneme čárku. Úplná legrace to ale nebyla, kdybychom odmítly, tak bychom měly třeba problém dostávat studijní volno, nedostaly bychom doporučení na vysokou školu... Jistě mě teď nějaký pan „čistý“, který byl v každé době za hrdinu, odsoudí za „kolaboraci s totalitním režimem“, ale já jsem si myslela, že budu užitečnější v konstrukci nebo ve vědě než u lopaty. Proto o tom teď ale nepíšu. Zajímavější je, že moje druhé já, to v říši za zrcadlem, kde se nikdo nemusí přetvařovat, sbíralo desky zakázaných zpěváků, chodilo na tajné burzy gramodesek „imperialistických“ umělců, vystřihovalo si ze starých časopisů obrázky Marty Kubišové a také si opisovalo texty písní Karla Kryla.



Shodou okolností jsem maturovala v sametovém roce 1989. Absolvovala jsem poslední povinnou chmelovou brigádu, v dalších letech se z naší fakulty jezdilo dál dobrovolně na chmel až do té doby, než zkrachovaly české chmelnice. Nevěděli jsme, že za tři měsíce bude všechno jinak, takže, když jsme se sešli večer na pokoji a zpívali jsme Anděla, Salome a Bratříčka, mělo to pro nás rajskou chuť zakázaného ovoce. Jedna z radostí, kterou mi přineslo stříhání ostnatého drátu, byla, že jsem mohla svobodně a nerušeně poslouchat hudební pořady na Svobodné Evropě, které uváděla Yvonne Přenosilová a Karel Kryl.

Pro našeho skutečného národního hrdinu, byl návrat smutný – přijel o revoluci na pohřeb svojí maminky, která ze samé radosti, že uvidí syna, dostala infarkt. Kryl vůbec neměl v životě moc štěstí. Vždycky mi připadal jako smutný klaun, když humorem ostrým jak chirurgický nástroj zařezával do nemocné tkáně doby. Kryl patřil k těm, kteří trpí tím, jak na sebe berou dobrovolně bolesti světa, protože vidí svoje poslání v tom udělat svět alespoň trochu lepším. A sami strádají o to víc, i za ty, kteří si plují pohodlně ve své bárce za slunného dne pod zářivě modrou oblohou, a nevědí nic o těžkých šedožlutých mracích a nebezpečně rozbouřených vodách za obzorem. Umělecky nadaný člověk má výhodu, že své trápení umí přetavit ve sklářské peci, vytvarovat z hlíny, namalovat na plátno, přebásnit do veršů nebo přepsat do not a zazpívat. Potom ale přijde chvíle, kdy už další horu nejde slézt, jak je kluzká slizem, další míli nejde dojít, jak se cesta propadá do zrádné propasti, která byla pokrytá jen na povrchu větvemi jako past na medvědy. Po schodech, které mají základy z písku, nejde stoupat ke hvězdám. Poslední píseň, kterou Karel Kryl nazpíval, říká: „ Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“ Možná by se spíš hodilo něco v tom smyslu, že demokracie zahnívá. Básník s poetickou duší však zpívá, že rozkvétá, a zatím mu uhnívají vnitřnosti, až zasáhnou srdce. A společnost je netečná, protože už ji zasáhla rakovina, která má vlastnost, že prorůstá zákeřně zevnitř. Básník to poznal už kdysi dávno, a dávno o tom zpíval.

Karel Kryl měl letos ještě jedno výročí – o měsíc se nedožil padesáti let. Vdova Marlen Kryl vyprávěla, že jí lékař, řekl, že by jejího manžela šlo možná zachránit, ale že už neměl vůli žít. Asi je potřeba, aby umělec trochu trpěl, aby měl kde brát inspiraci. Nesmí ale ten kámen, který člověk táhne na zádech, být tak velký, aby se pod ním nedalo dýchat. Když píšu o Marlen – zřejmě jí byly určeny verše: “Mám hrdost paria, máš pýchu baronesy, sedíme vedle sebe a nerozumíme si...“. Jistě měl Kryl svůj podíl na tom, že ani jedno ze dvou jeho manželství nebylo příliš šťastné. Byl velký ctitel dívek a žen. Přestože byl až do konce života ženatý, poslední tři roky, co byl převážně v Praze, žil se studentkou stavební průmyslovky, pozdější novinářkou Markétou Matouškovou, která o jejich vztahu napsala knížku “1063 dnů s Karlem Krylem“. Vzpomínám si, že jsem v zákulisí, když jsem si byla pro podpis, viděla černovlasou ženu s cigaretou a silně namalovanýma očima, která si nepřátelsky prohlížela příchozí dívky. Nikdy by mě nenapadlo, jak velmi je mladá. Když se Karel s Markétou dali dohromady, bylo jí pouhých šestnáct let. Podle jejích vzpomínek byl vztah dost bouřlivý, navíc bezdětný Kryl měl k dospívající dívce spíš otcovský vztah, takže to pro jeho duši smýkanou po světě nebylo to pravé spočinutí. Knížka je ale napsaná čtivě, talent autorky je znát. Navíc má velice hezký obal, mám ji vystavenou v knihovně tak, aby na ni bylo vidět zvenčí. O Krylovi vychází stále hodně literatury, ale tuhle tenkou knížku mám nejradši, protože ukazuje Kryla jako člověka s dobrými i špatnými lidskými vlastnostmi. Je přitom zajímavé, že právě na knížku Markéty Matouškové byly velmi nepříznivé reakce, zejména těch, kteří se zaštiťují jménem Karla Kryla, aby mohli jeho památku využívat ke svému vlastnímu zviditelnění. Ovšem i Marlen pěstuje odkaz svého manžela. V roce 2004 uspořádala výstavu k 10. výročí úmrtí, která byla k vidění v Klementinu.

Jedno sklíčko je hodně zakalené, jak to bývá, když jsme propásli něco, co nejde vrátit. Byla jsem na koncertě Karla Kryla jen jednou, přestože naše oficiální umělce, kteří vystupují dodnes, a kterých si zdaleka tolik nevážím, jsem viděla několikrát. Zvlášť mě mrzí, že jsem nešla na koncert, který byl v kulturním středisku ve čtvrti, kde bydlím. Za to bych si nejraději stoupla pod okap. Ale přesto jsem ráda, že jsem toho malého velkého muže zastihla ještě v dobré kondici, když byl plný optimismu, protože v posledních letech, aspoň na mě, působil jako busta smutku a beznaděje. Markéta Matoušková vypráví, že byl Kryl polského šlechtického původu, a že si na tom dost zakládal. Mám dodnes v koupelně vyvěšený kalendář z roku 1990, který je hodně zašlý, ale já se ho bojím čistit od prachu a od pavučin, aby se nesetřela i barva, nebo aby se vlhkem narušený papír nerozsypal. A kdyby náhodou zaniknul, tak vám aspoň řeknu, co na něm je. Stojí tam Karel Kryl, zpívá s kytarou a po straně je nápis: “Už nerejeme držkou v zemi“.

Mám ráda skoro všechny písně Karla Kryla, které znám, takže mi dalo dost práce vybrat několik ukázek. Když probíhá nějaká anketa, tak je vidět, že dnešní mladí lidé z velké části nevědí, kdo byl Karel Kryl. Ale i v mojí generaci znal každý několik písní, jako Bratříčku, zavírej vrátka, Anděl, Salome, Nevidomá dívka,...,nebo ještě populární Píseň Neznámého vojína či Veličenstvo kat. Přitom Kryl nezpíval jen satiru na politické poměry nebo jednoduché hity, které se hrály u táboráku. Některé písně jsou skutečné perly.



Biblická a náboženská témata Krylovi opravdu sedí.



Řada z nich má přesah do současnosti.





Zpěvné až líbivé melodie, poetika květů, bílé lilie v kontrastu s hrůzou války, s krví bitevního pole, to je typický Kryl, a liší se tím od ostaních kritiků společenských poměrů.



Kdybych musela vybrat tu moji úplně nejoblíbenější, tak by to byla tahle.



A ještě několik nadčasových, sahajících do svědomí společnosti a hlavně mocných v každé době.





Jedna z mých nejoblíbenějších a pěkně zpracované video.



Poslední píseň Karla Kryla z roku 1993. Myslím, že v téhle písni s námi zůstává dál.





Eliška Anna Kubičková

Lída V.Jirko B., víte, co je pozoruhodné?21:5814.4.2014 21:58:02
NULIMilá Eliško,21:5614.4.2014 21:56:08
Eliška A. KubičkováCelkem jsem očekávala,22:3113.4.2014 22:31:33
Jirka B.A k příspěvku V.Čecha?14:0513.4.2014 14:05:28
V.ČechNáš tlustý občan zubař má pravdu!11:3813.4.2014 11:38:28
Eliška A. KubičkováDěkuji za příspěvky20:3812.4.2014 20:38:53
SvatavaByla jsem pozvaná13:1512.4.2014 13:15:26
Jirka B.Myslím, že se dobře vládne společenství,10:3212.4.2014 10:32:40
Jaroslav FardaKarel Kryl ....09:1912.4.2014 9:19:28

Počet příspěvků: 20, poslední 15.4.2014 9:18:19 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy