Čtvrtstoletí života

sobota 21. červen 2014 02:37

Nedávno jsem vyplňovala fakturu a všimla jsem si data, které mě něčím upoutalo. 6.6. je samo o sobě poněkud magické číslo, ale ještě zajímavější je, alespoň pro mě, v kombinaci s letopočtem letošního roku.

Ano, je to už čtvrt století od chvíle, kdy jsem složila maturitní zkoušku. Pamatuji si spoustu detailů, třeba, že jsem měla na sobě světlezelené šaty, jež dobře ladily k rezavě hnědým botám, které jsem měla vypůjčené od maminky, a které mi byly trochu velké. Pamatuji se, jak jsem se cestou v metru učila otázku z technologie, kterou jsem si potom skutečně vytáhla. Pamatuji se, jak se mě jeden spolužák po pěti letech studia na strojní průmyslovce ptal, kudy se do kompresoru vhání voda, jak se jeden učitel posilnil vodkou a potom dával silácké otázky, jak jsem vzbudila všeobecné veselí, když jsem se spletla a řekla odpoledne po zkoušce místo, že dneska poprvé jím, tak, že jím poprvé v životě. I když svým způsobem to byla pravda, protože jsem jedla poprvé v novém životě. Kamarád, s kterým jsme šli z maturitního večírku na noční autobus, říkal, (a několikrát to cestou opakoval), že se cítí jako jinej člověk, a já jsem to cítila zrovna tak. Později jsem skládala mnoho dalších těžkých zkoušek, (některé i opakovaně), ale žádná mi nepřipadala tak těžká jako maturita.
Znám lidi, kteří vystudovali dvě střední školy, ale mně to jednou stačilo. Na různých úrovních od několika mezioborových certifikátů až po státní doktorskou zkoušku jsem vystudovala pět oborů, a ve vzdělávání se stále průběžně pokračuji, ale maturita je něčím výjimečná. Nadarmo se jí neříká zkouška dospělosti. I když v našem případě, kdy jsme studovali střední školu dálkově při zaměstnání, se maturitní zkouška nekryla s plnoletostí, tak jsme to brali jako určitý mezník. A možná jsme skutečně dospívali trochu později. Já ve dvaadvaceti, někteří spolužáci ve třiceti, nejstarším bylo přes čtyřicet. Tátové od rodin vyprávěli, jak z nich děti mají legraci, že chodí do školy.
Ale to nejdůležitější je stejně to, co následuje. Asi jako kdyby se někdo naučil plavat v bazénu, a potom se pustil na moře. Bohužel jsme se s maturitní třídou už nikdy nesešli, když jsem přes facebook v tomto směru oslovila toho kamaráda, s kterým jsme šli z maturitního večírku, tak nijak nereagoval. Dva spolužáky a jedinou spolužačku jsem po škole potkala, takže vím něco málo o nich, ale jinak nic. A tak jediný z naší maturitní třídy, o kom toho vím trochu víc, jsem já. A nezbývá mi než řešit, kam kdo došel z prvních školních tříd, jak se zpívá v jedné písničce, jen sama se sebou. Kam jsem došla, co jsem poznala, v čem jsem uspěla, a v čem ne, co jsem zvládla, a co jsem nezvládla. Někdy je to relativní, co se zdálo jako chyba či neúspěch, se někdy vrací v jiné podobě. Dřív jsem měla ve zvyku, že jsem si sedla a sepsala, co jsem za určité období dokázala, co jsem se naučila, jakých jsem dosáhla výsledků. Bylo to v době, kdy jsem stála na nějakém rozcestí, a čekala na nějaký pokyn nebo znamení, na nějaké světlo, které mi ukáže správný směr. Teď jsem už hodně let takovou bilanci nedělala, protože jsem na to neměla čas, a vlastně ani důvod.

Mám ráda romány, kde se odvíjí osobní příběhy lidí a za nimi jako divadelní kulisy prochází dějiny. Nemám teď čas na beletrii, takže mám už dlouho rozečtený slavný román Doktor Živago Borise Pasternaka, který je z téhle kategorie. Takové příběhy ale nepíšou jen nositelé Nobelovy ceny, takové příběhy se odehrávají všude kolem nás. Když se dívám na svůj život, stejný jako milióny jiných životů, a zároveň úplně jiný, tak mi stejně připadá, že nejzajímavější je ten kolorit doby. Když se dívám zpátky takovou dlouhou trubičkou stočenou z tvrdého papíru, jako když si děti hrají na námořníky nebo na hvězdáře s improvizovaným dalekohledem, tak vidím nejdřív ze všeho česačku s rachotící linkou a večery s kytarou a písničkami Karla Kryla, protože v mojí generaci se ještě mladí lidé uměli sami zabavit i jinak než sezením u piva. Na podzim nejdřív namyšlený „marxista“ a pitomé úkoly z dějin MDH (mezinárodního dělnického hnutí), což jsme si pletli s MHD, a potom to zvláštní ráno, když jsem přišla na tělocvik na plavecký stadión v Podolí, a spolužáci říkali, že se neučí, že je stávka. Potom všechny události, které následovaly velmi rychle a draly se dopředu jako mladá řeka na horním toku. Jenomže později se ukázalo, že spíš než čistá voda pramenící ze skal, která se ještě nestihla ušpinit exhalacemi měst a blátem nížin, to je spíš pořádně zaneřáděná stoka, která byla zavřená někde v podzemí a potom se vyvalila ven jako když se odklopí víko od kanálu všechna zloba a potlačený vztek, neuspokojená chamtivost a skrytá nenávist, kterou se dařilo dřív skrýt pod litinovým poklopem represí policejního státu, se teď valí do ulic. A člověk v ní musí s odporem plavat, aby se nepotopil, když už svobodní občané si nevážili svěžího vzduchu, který mohl proudit přes otevřené hranice, nestačilo jim, že můžou říkat a zpívat a poslouchat, a tisknout a psát na zdi, co chtějí. Když se papoušek, který žil celý život v kleci, dostane ven, vzlétne, sedne si na větev a čeká, až ho někdo nakrmí. Jako zvířata z umělých chovů, jako stádo, které nemuselo nikdy jít za pastvou, se nečekaně svobodný člověk z větší části nechal převést pod jiného pána. Jednou mi kluk, s kterým jsem se seznámila na Internetu, a který byl odpůrce nového režimu, napsal, že dřív byli zakázaní umělci, a teď jsou zakázaní jiní. S tím nelze než souhlasit. Dobře si pamatuji, jak byli talentovaní zpěváci a muzikanti, kteří měli za sebou desítky let práce a stovky písní, po revoluci označeni za „režimní umělce“, přestala je hrát rádia, vydavatelství nechtěla vydávat jejich desky, kdo jim posílal hlasy do Zlatého slavíka, tak dělal, že o nich nikdy neslyšel. Různá podivná individua s rozsahem pět tónů, která tvořila pod vlivem alkoholu a marihuany, byla vynášena jako největší umělci. A nebylo to jen v oblasti populární hudby, kterou sleduji podrobně. Vznikaly pochybnosti o sportovcích, včetně našeho nejslavnějšího sportovce ve světě Emila Zátopka, jestli nepřisluhovali starému režimu. Skutečné staré struktury, které v některých případech dodnes otravují ovzduší, nevadily nikomu, protože je nikdo neoznačil znamením doby.
Jako to stádo zavřené v kravíně, které nikdy nevidělo zlaté slunce a zelenou trávu, nechají se lidé snadno převést z jednoho chomoutu do jiného. Umělé reflektory považují za denní světlo, suchou trávu považují za pastvinu. Jedna diktatura pak snadno nahradí jinou, a protože diktátoři se vždycky mezi sebou domluví, tak se i ti „zlí“ nemají vůbec špatně, naopak si do vysokého věku užívají „zaslouženého“ odpočinku, jak vidíme na některých příkladech. Jako Starozákonním Židům nevadilo klanět se zlatému teleti, tak lidé dodnes hledají, před kým by se mohli klanět, kolem koho by mohli křepčit. Diktaturu proletariátu nahradila diktatura bohatství, mládí a krásy. Je to divný svět, kde staré paní pouštějí sednout v tramvaji školní děti, kde mladí, neznalí a nezkušení arogantně rozhodují, jestli přijmou do zaměstnání o generaci starší, znalé a zkušené.

Ale vidím, že musím ten dalekohled z tvrdého papíru odložit jako každou jinou náhražku, a vzít si skutečný astronomický dalekohled (nebo aspoň triedr po dědečkovi, protože na dalekohled nemám tolik peněz) se soustavou čoček, hranolů, zrcadel a dalších optických prvků, kterým se dá dohlédnout za hranici světelného smogu až ke vzdáleným galaxiím. A hle, vidím, jak za čtvrt století pokročila věda, vidím nové léky, urychlovače částic, nové objevy v astronomii a kosmonautice. Novou parádní architekturu, zachráněnou krajinu, opravené památky. A co mě zvlášť těší, otevřené hranice, svobodné cestování, možnost výměny odborných informací a pěstování zájmů na mezinárodní úrovni. Komunikační sítě spojující celý svět, které umožňují nejen výměnu informací, ale i provádění transakcí, který by jinak nebyly vůbec možné, nebo by trvaly neúnosně dlouho. A především vidím, že není tak úplně špatně. Jedna z mých nejoblíbenějších knih autorky historických románů Jarmily Loukotkové se jmenuje Navzdory básník zpívá. A tak člověk musí zpívat a bojovat a jít navzdory tomu, co se děje kolem. Navzdory nepřátelům a odpůrcům, kteří by ho chtěli vidět, jak „ryje držkou v zemi“, jak říká můj jiný oblíbený básník. Člověk, který si skutečně váží svobody, žije navzdory diktatuře, myslí hlavou navzdory vymývání mozků mediální kampaní, protože ví, že jen on sám zodpovídá za svůj život, že na vesmírné celnici před vstupem do jiných světů, které si navzdory pokroku vědy neumíme ani představit, protože na to nestačí naše fyziologie vnímání prostoru a času, i každá ovečka ze stáda vstupuje po jedné.

Eliška Anna Kubičková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Pracovala jsem v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, poslední dobou se věnuji hlavně marketingu, popularizaci vědy a umělecké tvorbě. Píšu také na idnes, netmedium, blog-kavarna a portalprozeny.

REPUTACE AUTORA:
6,09

Tipy autora

tento blog
všechny blogy