Dylan (opět) v Praze

pátek 11. červenec 2014 02:04

Jedna z největších legend světové populární hudby navštívila znovu Českou republiku.

Tentokrát nemám z koncertu výjimečně fotoreportáž. Vzhledem k tomu, že je Bob Dylan znám svým paranoidním vztahem k fotografování, tak jsem fotoaparát nechala raději doma. Nakonec se žádné podrobné prohlídky nekonaly, mladík u detektoru se mě pouze zeptal, jestli nemám fotoaparát, a spokojil se s odpovědí, že ne. Přestože před koncertem proběhlo hlášení, že je přísný zákaz používání fotoaparátů a mobilních telefonů k pořizování audio a video záznamů, v hledišti se zhusta fotilo, a to nejen mobily, ale i fotoaparáty, často i s bleskem. Možná i proto, že hlášení proběhlo pouze v češtině, zatímco většina diváků (alespoň v mém okolí) hovořila anglicky. Bodyguardi občas na někoho vystartovali a pohrozili mu, ať přestane, ale třeba cizinec, který seděl vedle mě, fotil z mobilu skoro celý koncert, a nikdo si ho nevšímal.
Sama jsem pořídila vypůjčeným mobilem dva nečitelné snímky, takže o koncertě můžu referovat jen slovně. Atmosféra byla oficiální, a trochu připomínala koncert jiné legendy, který zde proběhl před rokem, Leonarda Cohena. V přízemí byla sedadla a skalní Dylanovi fanoušci, kteří zůstali stát u bariéry, nepochodili, protože je pořadatelé v oblecích s kravatou, poslali na sedadla. Zkusili to znovu po přestávce, kdy zůstali stát až do uličky, což se samozřejmě nelíbilo sedícím divákům. Pořadatelé je nakonec opět zatlačili zpátky, ale se značným úsilím. Když na konci koncertu vystartovalo několik diváků z první řady, tak už s sebou strhli tolik lidí, že by je od pódia nedostal ani regiment pořadatelů. Už jsem byla v minulosti na koncertě Boba Dylana v O2 areně, ale nepamatuji se, že by zde byl takový dav. Spíš mi někdy připadalo, že je na koncertě tak slavného umělce trapně málo diváků. Tentokrát se nedalo po skončení jít normálně ven, člověk byl unášen davem.

A jak probíhal samotný koncert? Předně nemůžu moc referovat, co Dylan vlastně zpíval. Dylan je od mládí znám různými výstřednostmi, například jeden čas měl období „zakuklenosti“, kdy nejen na ulici, ale i v nahrávacím studiu nosil čepici a kapuci tak, že mu nebylo vidět do obličeje. Z jeho autobiografie, která vyšla v češtině pod názvem „Kroniky“ vyplývá, že ze sebe dělal podivína zcela záměrně, protože mu vadilo, že byl stavěn do role mluvčího své generace, někteří ho dokonce prohlašovali za mesiáše, což nesnášel. V knížce například píše, že si jednou v obchodním domě vylil na hlavu láhev whisky a začal se motat. Dylan byl vždycky velký mystifikátor, strašně si o sobě vymýšlel. Jeho životopisci vzali jeho smyšlené historky většinou vážně, takže se v různých Dylanových životopisech můžeme dočíst, že utíkal z domova, že se nesnášel s otcem, že byl v polepšovně, že podléhal alkoholu a drogám, dokonce, že dělal prostituta. Já jsem si třeba dlouho myslela, že Dylanův otec vlastnil obchod s elektronikou, protože se to opakuje v každém, i stručném životopise. Teprve v „Kronikách“ (v originále „Chronicles“) jsem se dozvěděla, že jeho otec byl úředník. Sám Dylan píše na začátku životopisu, že do takovéhle knihy musí napsat pravdu, a ta se dá vykládat různě. Ale abych se vrátila ke koncertu. K Dylanovým zvláštnostem patří i to, že na koncertech zpívá písničky pokaždé s jinou melodií, takže pokud neznáte velmi dobře text, máte často problém poznat, co vlastně zpívá. Nemluvě o tom, že někdy mění i texty. K tomu ještě přistupuje jeho nedbalá výslovnost, díky které mají občas problém porozumět i rodilí mluvčí. Není to přitom tak, že by měl nějakou koncertní verzi, a jinou studiovou. Třeba svoji nejslavnější píseň folkovou hymnu Blowin´ in the Wind zpíval se zcela jinou melodií než na předchozích koncertech, a viděla jsem jich už celkem šest, včetně toho prvního u nás, který proběhl skoro na den před dvaceti lety, 16.července 1994. Nevím ovšem, jestli melodie mění i na koncertech v rámci jednoho turné. Protože jezdí často k nám, nemám potřebu za ním jezdit po světě, takže toto by musel objasnit některý z fanoušků, kteří s ním jezdí celé turné (mezi takové patří i syn našeho prezidenta).

Pro toho, kdo Boba Dylana nikdy neviděl live, se pokusím přiblížit jeho vystoupení. Obávám se však, že to úplně nejde, takže spíš doporučuji navštívit některý jeho koncert. Viděla jsem mnoho hvězd, včetně zmíněného Leonarda Cohena, nicméně Dylan je něčím zvláštní. Když měl v Praze první koncert, zpěvačka Zuzana Michnová, řekla, že byla vzadu, a i na tu dálku cítila pověstné fluidum, které z něho vyzařuje. Někdy jsem byla daleko na tribuně, ale letos jsem seděla v přízemí, na konci jsem si taky stoupla až k hrazení u jeviště, takže jsem byla od Dylana pár metrů, a můžu potvrdit, že skutečně z jeho osoby něco zvláštního vyzařuje. Na jeho koncertech je taková, řekla bych povznesená atmosféra, (a teď nemám na mysli ty mladíky, kteří si nosili jedno pivo za druhým). Myslím, že na lidi působí právě to Dylanovo charizma. On sám je znám tím, že na koncertech vůbec nekomunikuje s publikem. Výjimkou bylo období, kdy konvertoval ke křesťanství (Dylanologové vědí, že Robert Allen Zimmerman, alias Bob Dylan je původu židovského). Tehdy skoro víc mluvil než zpíval a z jeviště hlásal evangelium. Teď už dlouho mlčí, letos ani nepředstavil kapelu. Jediné, co řekl bylo, když po padesáti minutách poděkoval a vyhlásil přestávku. Mezi jeho zásady patří, že nedává přídavky, neuklání se a neděkuje. Nicméně skoro pokaždé, když jsem na něm byla, tak některé „pravidlo“ porušil. Ostatně, když byl v Praze poprvé, tak jeden titulek psal: „Dylan přidával a dokonce se ukláněl.“ Letos přidával, neukláněl se, a poděkoval jednou před přestávkou. Při hraní komunikuje s muzikanty a pořád se trochu usmívá pod fousy (poslední dobou, co nosí malý knírek, i doslova). I přes tyto manýry nepůsobí nijak namyšleně. Spíš si myslím, že jeho nekomunikativnost způsobuje plachá a uzavřená povaha. Ve své aubiografii napsal, že svým bizarním chováním se snažil dosáhnout toho, aby si ho lidi přestali všímat a měl klid. V době největší slávy v 60. letech mu totiž hippies tábořili na zahradě, lezli na stromy a na střechu a nahlíželi do oken. Měl malé děti a chtěl klid pro svoji rodinu, myslím ale, že nezvolil správnou taktiku, spíš naopak na sebe poutal ještě větší pozornost. V současné době to vypadá, že už je nad věcí. Taky si asi s přibývajícím věkem (v květnu mu bylo 73 let) víc váží svého publika, protože si nijak nevšímal fotografování, zatímco ještě před deseti lety přestal hrát a ukončil koncert, když se v sále zablesklo. (Když jsem byla na Dylanovi v roce 2008 v Ostravě, tak dělali velmi podrobné kontroly, foťáky museli diváci nechat v úschově. Nakonec se jim to stejně vymklo a nestačili zkontrolovat každého.) Upřímně řečeno si myslím, že se Dylan ani focení tak nebojí, protože je známo mnoho jeho fotografií, ale že je to jeden z atributů, které tvoří jeho image. V období zakuklenosti taky odehrál skoro celý koncert potmě.

Co je ovšem na Bobu Dylanovi nejdůležitější, je jeho hudba. Vyzařuje z něj při hraní radost, působí jako vtělená muzikálnost. Na rozdíl od mnoha jiných superstar jeho kalibru – a to je mi na něm velmi sympatické – nikdy neusnul na vavřínech, stále se snaží zlepšovat, učí se pořád nové věci. I když hraje i své slavné hity, tak nežije ze staré slávy, ale stále tvoří nové věci – obvykle každé tři roky natočí novou desku. Po třiceti letech, kdy vystupoval s kytarou, začal hrát na klávesy. Když jsem ho viděla poprvé před dvaceti lety, tak hrál jen kytaru. Na dalších koncertech už hrál střídavě na kytaru a klávesy, posledně už jen na klávesy. Letos neměl na pódiu obyčejné klávesy, ale koncertní křídlo. Vůbec kapela zněla hodně akusticky, kromě klavíru a akustické kytary tam byl kontrabas. Dylan poslední dobou zpívá (někdo by řekl, že je to spíš chrochtání) hodně hluboko, hlavně zpočátku. Ve druhé části koncertu už vytáhl i některé výšky s typicky Dylanovským nosovým zvukem. (Jan Rejžek dokonce nazval jeho zpěv „ječivým mekotem“). Jeho kamarádka z mládí popisovala, jak si tento hlas taky uměle připravil, že jeho normální hlas zní úplně jinak, sladce až unyle. On ale svým normálním hlasem snad vůbec nikdy na veřejnosti nezpíval, takže to nemůžeme posoudit. Když promluví těch pět slov, tak jeho hlas zní zpěvně, mladě a příjemně. Taky jsem byla překvapená, jak dobře ve skutečnosti teď vypadá, vůbec nijak sešle. Pokud jde o dramaturgii koncertu, tak Dylan střídavě jen zpíval u mikrofonu, (už posledně zpíval a taky se snažil tancovat), tentokrát jen založil ruku v bok. Vždycky tak dvě písničky zpíval sólově, potom s klavírem, což prokládal dlouhými instrumentálními sóly, za která by se nemusel stydět žádný koncertní klavírista. Vše doprovázel nezbytnou harmonikou. Možná se to málo ví, ale Dylan začínal kariéru profesionálního hudebníka jako studiový hráč na foukací harmoniku. Celý koncert trval s přestávkou a dvěma přídavky asi dvě hodiny. Na konci se Dylan s hudebníky postavil do řady, neukláněl se, neděkoval, nikoho nejmenoval, jen tam stál. Na rozdíl od některých kolegů je Dylan stejně štíhlý jako před padesáti lety a se svojí drobnou postavou, s tím, jak se rozhlížel a pokyvoval hlavou, působil jako románová nebo filmová postavička, která se k nám přišla podívat z jiných světů. Co mě taky překvapilo, bylo velké množství mladých lidí. Dylan v rozhovoru před několika lety řekl na otázku, že mu odchází publikum, že starší lidé v jeho věku neodcházejí. K vidění ale bylo hodně lidí i ve věku jeho vnoučat.
Pokud jde o scénu, tak by příliš nebylo co fotografovat. Byla totiž velmi komorně nasvícená šesti obřími reflektory se žlutým světlem slabé žárovky. Kromě nich stály dokola jeviště obyčejné filmové reflektory, které svítily hlavně na diváky spíš než na scénu. Celá kapela byla oblečená v černých oblecích jako na koncert vážné hudby. Dylan měl elegantní černobílý kostým a bílý klobouk. Jednu chvíli se na oponě za jevištěm promítaly obrazce jako když sněží, stejně jako na koncertech v minulých letech. I logo koncertu – oko s korunou – je stále stejné.

Když jsem psala, že se Dylan stále učí nové věci a přibírá nové aktivity, tak po šedesátce začal dělat diskžokeje, a při té příležitosti řekl: Hudba, kterou posloucháte je odporná. Je to jen zvuk. Dylanova hudba se liší v tom, že má vždycky čitelnou melodickou linku. Připadá mi neuvěřitelné, jak stále nachází nové variace na jedno téma, že kromě nových písniček stále vlastně znovu skládá ty staré, slavné a prověřené. O Bobu Dylanovi by se dalo psát ještě dlouho. Ostatně, píší se o něm celé knihy. Bylo by možné psát o jeho dalších aktivitách, třeba, jak maluje. Samostatný článek by si vyžádaly jeho texty – básně. Ve Švédsku existuje iniciativa „Dylan for Nobel Prize“, myslí se samozřejmě za literaturu. Bylo by možné psát o cenách, které získal, včetně čestných doktorátů, nebo rozebírat všech více než padesát alb. Někteří autoři se baví rozborem Dylanova soukromého života, tak to raději no comment, to by opravdu vydalo na román. Ostatně sám Dylan natočil film, kde hrály v hlavních rolích dvě významné ženy jeho života, jeho první žena Sára a slavná písničkářka Joan Baez. O tom více někdy jindy, třeba až budu psát reportáž z koncertu královny folku. Dnes jsem chtěla napsat reportáž z koncertu Boba Dylana, tak doufám že se mi to snad podařilo.



Bob Dylan v roce 1964



Blowing in the Wind 1963



Blowing in the Wind 1985



Blowing in the Wind 2014. Na Dylanových koncertech se nejen fotografuje, ale i natáčí - na Youtube je celý koncert z Japonska z letošního roku.

Eliška Anna Kubičková

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
7,55

Tipy autora

tento blog
všechny blogy