Vinnetou u Manitoua

sobota 6. červen 2015 15:28

Právě jsem se vrátila ze slunného dne, když jsem se dozvěděla smutnou zprávu, že legendární představitel náčelníka Apačů Vinnetoua odešel do věčných lovišť.

Patřím ke generaci, která byla oficiálně vychovávána v duchu, že všechno špatné pochází z Ameriky, včetně "indiánek", jak se říkalo filmovému a knižnímu zpracování příběhů o boji původního amerického obyvatelstva se zlatokopy a dalšími dobyvately. Přitom mládež měla v hrdinech těchto knížek a filmů mnohem lepší vzor než přinášejí současné filmy a počítačové hry. Dokonce jsem se setkala s názorem, že mayovky by se dnes už nikomu nelíbily, že by dětem a mládeži připadaly naivní a směšné. Nakonec mám tedy štěstí, že pro nás byli hrdinové ti, kteří vystupovali jako čestní, charakterní, vyznávali hodnoty jako je přátelství, odvaha, pravda.

Chodila jsem ve škole do knihovnického kroužku, kde jsme pomáhali s různými knihovnickými pracemi, a za odměnu jsme si mohli půjčovat knížky i na prázdniny. Jednou jsem takhle celé léto četla dva díly Vinnetoua, některé pasáže jsem uměla nazpaměť. Například jsem s oblibou doma citovala Sama Hawkinse: "Tihle Kajovové nás moc špatně znají, myslí si, že jednají velice chytře, ale naopak jednají velice hloupě, protože nemají v hlavě mozek." Nevím už, ve které mayovce to bylo, jestli Duch Lana Estacada nebo Petrolejový princ, ale vím, že jsme se předháněly s kamarádkami, kdo umí celé jméno Hádží Halef Omar ben Hádží Abul Abas íbn Hádží Davud Algosara, tedy, pokud si to po těch pětatřiceti letech dobře pamatuju. Když jsem začala vydělávat, koupila jsem si i svoje vlastní mayovky, což bylo velmi nedostatkové zboží. Ve čtvrtek vycházely nové knihy, a mě už znali, tak mi volali z knihkupectví, kdy vyjde zas něco z Vinnetoua, protože Karel May napsal celou řadu na dané téma. Pamětníci také vědí, že jsme stávali čtyři hodiny ve frontě na lístky do Ponrepa, když dávali Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou - Rudý gentlemann nebo Vinnetou - poslední výstřel. Byla to těžká doba, kdy jsme museli vynaložit hodně úsilí, abychom si mohli přečíst knihy, nebo shlédnout filmy, které byly pro naše vrstevníky na Západě běžně dostupné. Jsou v tom ale taky vzpomínky na mládí, romantiku, ideály. Byla to doba, kdy ještě nebyla tak patrná ta všudypřítomná skepse, jakou dnes můžeme vidět už u velmi mladých lidí.

Myslím, že je zřejmé, že bychom tyhle krásné vzpomínky měly o hodně ochuzené bez filmového představitele Vinnetoua, francouzského herce Pierra Brice. Později byly natočené filmy, kde hrál Vinnetoua jugoslávský herec Gojko Mitić, ale už to nebylo ono. A kdo byl vlastně Vinnetou v civilu? Zajímám se u umělců, vědců a dalších výjimečných lidí nejen o výsledky jejich práce, o to, co je vidět. Zajímají mě i jejich lidské osudy, kdy v kontextu vidíme věci, které by nám jinak unikly. Možná fanoušci a fanynky filmového Vinnetoua nevědí, že i jeho představitel měl sám o sobě dost dobrodružný život.

Pierre Brice, vlastním jménem Pierre Louis le Bris se narodil v roce 1929 v Brestu, ve šlechtické rodině. Měl o deset let starší sestru, která zemřela celkem v mladém věku po špatně provedené operaci. Jako dospívající chlapec zažil druhou světovou válku. Jeho první dívka v patnácti letech byla Němka. Původně chtěl studovat architekturu, ale po konfliktu s profesorem byl vyloučen z gymnázia. Šel do námořní vojenské školy, bojoval ve válce v Indočíně. Dostal se do situací, kdy mu šlo o život, a které zvládnul stylem, jako když později ve filmu bojoval s padouchy. Dostal i válečná vyznamenání. Po návratu z války vystupoval v reklamách, v 50. letech začal dostávat role ve filmech, hlavně italských westernech. Otci se nelíbilo, že se dal na hereckou dráhu, proto začal vystupovat pod jménem Pierre Brice. Později, když byl slavný, tak se ho otec ptal, proč nevystupuje pod svým jménem... Všechny tyto zážitky poutavě popsal v autobiografii Vinnetou a já - Můj skutečný život, (Vinnetou und ich - Mein wahres Leben - napsal ji v originále německy), a která vyšla i v češtině. V životopise také vypravuje, jak seděl v nějaké zahradní restauraci s přítelkyní, a nelíbilo se mu, že se po ní dívá nějaký cizí muž. Jak se později ukázalo, tento muž se nezajímal o jeho dámu, ale o něj. Byl to německý režisér Harald Reinl, a v Briceovi ihned poznal ideálního představitele Vinnetoua. První film Poklad na stříbrném jezeře je z roku 1962. Celkem bylo v 60. letech natočeno 10 filmů o Vinnetouovi. O třicet let později ještě seriál Vinnetou se vrací. Pierre Brice hrál také Vinnetoua v přírodním divadle v Německu, kde byla 100 metrů dlouhá scéna a jezdilo se na koních.
Osobní život Pierre Brice v mladších letech spíš zanedbával. Kvůli cestování s filmovým štábem po celém světě se dlouho nemohl usadit. I když se líbil ženám, které ho někdy velmi uháněly, měl několik delších známostí, a nevyhýbal se ani různým příležitostným románkům, dlouho nemohl najít tu pravou partnerku pro život. Nakonec se oženil až po padesátce, a taky neobvykle - jeho vyvolenou stala jedna ze tří dcer doktora Krekela. Na tom by nebylo nic zvláštního, kromě toho, že Hella Krekel je z trojčat. Také ona napsala knihu o životě s Vinnetouem s názvem Pierre - wie ich dich sehe. Hella také manželovi hodně pomáhala v jeho práci - jednak jazykově, protože umí výborně francouzsky, a taky s ním hrála v divadle. To, že si vzal Brice Němku zapadá do toho, že byl populární hlavně v Německu a ve střední Evropě. Nakonec v Německu našel rodinu, když odešli jeho rodiče i sestra Yvonne. Další, s kým se musel příliš brzy rozloučit, byl jeho filmový bratr Old Shatterhand - americký herec Lex Barker, který v 54 letech podlehl infarktu. Kromě Německa měl Pierre Brice celý život vztah i k Jugoslávii, kde se natáčely filmy o Vinnetouovi. Těžce nesl, když v místech, na která měl krásné vzpomínky, vypukla válka. Uspořádal sbírku a vydal se osobně s humanitární pomocí do Bosny, projel s konvojem válečnou zónu.

Zájmy Vinnetoua byli samozřejmě koně, na kterých jezdil do vysokého věku. Věnoval se ale také výtvarnému umění, malování a bytové architektuře, navrhoval interiéry. Také rád vařil. Z uměleckých oborů se věnoval i zpěvu, natočil několik desek. Přátelil se s Karlem Gottem, byl dvakrát hostem festivalu v Trutnově. Českou republiku navštěvoval často. Měla jsem možnost se s ním osobně setkat v roce 2009 v Mladé Boleslavi, kde byl hostem Evropského festivalu filmového úsměvu. Mám odtud vzpomínku, která ukazuje, že byl gentlemanem nejen na filmovém plátně. Před promítáním filmu se konala autogramiáda. Protože byla časová tíseň, tak aby se dostalo na všechny, měl si každý říct o jeden podpis, na což osobně dohlížel ředitel festivalu. Nechala jsem si podepsat knížku a odešla jsem do promítacího sálu. Měla jsem ještě fotografii, a když se dav zmenšil, viděla jsem, že je do začátku filmu ještě čas, tak jsem se postavila na konec fronty, kterou jsem už jednou vystála. Když jsem po asi dvaceti minutách přišla na řadu, osopil se na mě ředitel, že "tahle pani už tady byla", a začal odstrkovat moji ruku s fotkou k podpisu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem frontu vystála znovu, ale ředitel na mě poslal bodyguarda, který mě chytil za ruku a snažil se mi ji zkroutit za zády jako zločinci. Do toho se vložil Pierre Brice, jako správný Vinnetou hlídače odehnal, a fotku mi podepsal. Potom se už promítal jeden z jeho legendárních filmů, dostal při té příležitosti cenu. Bylo mu už osmdesát let, ale vůbec na to nevypadal. Tak si ho pamatuji, jak stál ve filmovém sále, jen s trochu prošedivělými, ale stále hustými vlasy, štíhlý a vzpřímený, jako hrdý indián, férový a vždy připravený bránit spravedlnost a pomáhat, kde je potřeba.

I když jsem byla velká fanynka Vinnetoua, měla jsem v dětství jen jednu jeho fotku, kterou jsem vyměnila s kamarádkou za jiný sběratelský artefakt. Předtím jsem si ji ale nakreslila.


Indiáni byli moje oblíbené téma ještě dřív, než jsem viděla Vinnetoua ve filmu.

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora