Dylan for Nobel prize

sobota 22. říjen 2016 18:31

Úvaha, nejen o Bobu Dylanovi, zároveň navazuje na reportáž z oslavy 80. výročí narození V. Havla a diskuzi u ní.

O Dylanovi

Týden po, pro mnohé kontroverzním, rozhodnutí nobelovského výboru udělit cenu Bobu Dylanovi, se objevily spekulace, jestli písničkář má vůbec o cenu zájem a jestli si ji převezme. Úvahy vychází z toho, že se dosud nijak k udělení nejprestižnější literární ceny, (v roce 2008 již dostal Pulitzerovu cenu), nevyjádřil ani pro média, ani před posluchači na koncertě. Sama jsem byla na Dylanovu reakci velmi zvědavá, na druhou stranu mě ale jeho mlčení tolik nepřekvapuje. Zajímám se přes třicet let o jeho tvorbu a život, takže vím, že si drží velký odstup od médií i fanoušků a taky je celkově značně introvertní povahy. Dylanovo vystupování, (viděla jsem šest koncertů), se vyznačuje skromností a neokázalostí. Za jeho úspěchem je kromě talentu velmi vytrvalá práce a oddanost tvorbě. Určitě nepatří ke hvězdám, které se proslavily pomocí PR, „vystupování“ v bulváru a různých senzací. Podle Dylanových životopisců ho spíš sláva omezovala, až obtěžovala. To potvrdil i ve své autobiografii, kde psal, že nejvíc ze všeho toužil po klidném rodinném životě. Taky psal, jak záměrně dělal různé podivné akce na veřejnosti, aby působil jako nudný patron. Výsledek byl však spíš opačný a jeho výstřelky, (třeba si schválně vylil v obchodním domě na hlavu láhev whisky a začal se motat), způsobily ještě větší zájem. Dylan psal také o tom, jak ho vysloveně štvala nálepka rebela a mluvčího generace hippies 60. let. Někdy ho dokonce prohlašovali za mesiáše, což snášel obzvlášť těžko.
Proto můj osobní názor je, že se Bob Dylan musí s udělením Nobelovy ceny nejdřív sám vnitřně vyrovnat. Nemyslím, si, že ji odmítne, jednak proto, že přijal již řadu jiných cen, a také proto, že každé ocenění považuje za velkou poctu. Nechám se však překvapit, protože, jestli je nějaká vlastnost pro Dylana opravdu charakteristická, tak je to nečitelnost.

Je otázka, jestli Bob Dylan, zřejmě největší legenda populární kultury 20. století, dospěje k názoru, že je takové pocty hoden. Já si v souladu s výborem pro udílení Nobelovy ceny i mnoha tisíců příznivců po celém světě, myslím, že určitě ano. Je totiž zřejmě největší génius moderní populární hudby a beatnické literatury, který ovlivnil svou tvorbou snad každého ze svého oboru. Přitom sám vycházel ze vzorů jako byl Woodie Guthrie, Elvis Presley a další. O Johnu Cashovi se vyjádřil, že je jako polárka, že všem ukázal cestu. Přitom jeho vzory, včetně Elvise, zpívaly jeho písně, což není tak obvyklé. Myslím si, že si Bob Dylan zaslouží Nobelovu cenu i za to, že svůj velký talent nepromarnil jako mnoho jiných. Také pomohl posunout literaturu do jiné dimenze tím, že povýšil texty písní na skutečné umění. Pokorou, která je znakem největších géniů, oplývá bohatě.

Pak je zde another side of Bob Dylan, jak říká i název jeho alba z roku 1964. Suze Rotolo řekla, Dylan žije v temnotě, která stále sílí. Ano, Dylan má bezpochyby v sobě svou temnou stránku. Je to určitá vnitřní nespokojenost, až zloba, která v něm hárala už v mládí, a kterou si sám uvědomuje a snaží se s ní bojovat, což vyplývá i z jeho životopisu. Navenek se projevuje sarkastickým přístupem zejména k novinářům, ale také tím, že si osvojoval právo samozvaného soudce, který může trestat a některým „špatným“ lidem záměrně zničit život. Obě manželství se mu rozpadla vinou velké promiskuity, kterou se nijak nesnažil zakrývat. Přitom na svoje partnerky až hystericky žárlil. I k nejbližším lidem, včetně svých největších lásek, což byla Suze, Joan a Sára (jen o nich a o svojí první holce se zmiňuje v autobiografii), se někdy choval vysloveně odporně, Sáru i bil. Přitom jistě není v jádru zlý člověk, když dokáže tvořit tak krásné umění. Je si svých problematických vlastností vědom, je věřící a snaží se se svými démony bojovat.

Česká scéna

Dylan je jako osobnost zajímavým objektem zkoumání pro novináře a hudební znalce, ale i pro psychology. Já tyto skutečnosti však uvádím ještě z jiného důvodu. U mého posledního článku se rozvinula rozsáhlá diskuze, což jsem vůbec nečekala. Na druhou stranu mě to potěšilo, protože rozvinout debatu je asi největší úkol blogerů a publicistů. Řešila se zejména otázka morálního kreditu versus umělecké schopnosti našich písničkářů. Můj názor je takový, že je třeba, stejně jako u Dylana, stránku lidské osobnosti a charakterových vlastností a stránku uměleckého talentu a jeho využití, posuzovat zvlášť. Připadá mi, že většina společnosti to chápe jinak, často jsou umělci, (sportovci, vědci), posuzováni za svoje politické postoje víc než za to, co umí. Své o tom věděl třeba Emil Zátopek. Už jsem se v minulosti zmínila, že mi vadilo, jak byli po revoluci někteří zpěváci, herci, ale i malíři a spisovatelé, postaveni na pranýř s cejchem „režimní umělci“. Pavel Vítek tehdy řekl, že už ví, jaké to je být v undergroundu. Jiní byli naopak nekriticky stavěni na piedestal, kam objektivně nepatřili. Nechci jmenovat další jednotlivce, (některé jsem uvedla posledně).
Zmíním pouze Jarka Nohavicu. Není můj idol, jak někdo napsal. Měla jsem a mám ráda ty jeho písničky, které ukazují na jeho mimořádný talent, který bezesporu má. Mezi moje oblíbené patří třeba Kometa nebo Darmoděj. Za takové písně ho řadím mezi bardy jako je třeba Bulat Okudžava. Na druhou stranu jsem od něj slyšela vyslovené úlety, v nichž se snaží, nevím, jak to napsat jinak, podlézat publiku a veřejnému mínění. Je to škoda, myslím, že to rozhodně nemá zapotřebí. Můžeme si klást otázku, do jaké míry mu jeho, nebojím se říct, mistrovská tvorba a do jaké míry ta „lidová“ zaplňuje sály. Byla jsem na Nohavicovi jen jednou, (jeho koncerty jsou totiž permanentně vyprodané), a z reakcí, převážně mladého publika mi připadalo, že tvorbu pro plebs, v níž se staví do pozice ostravského horníka, berou fanoušci spíš jako zpestření pro pobavení a obdivují ho pro jeho kvalitní písně. Pokud jde o spolupráci s stb, k tomu bych asi podotkla jen biblické: Ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Snadno se říká: To bych nikdy neudělal, ten člověk nemá žádný morální kredit, atd., když jsme se nikdy nedostali do stejné situace. Proto bych si nedovolila někoho odsuzovat. Já jsem v šestnácti letech odmítla nabídku na jakousi předkandidaturu do KSČ pro mládež a později i na regulérní kandidaturu, když jsem chodila do zaměstnání (pracovala jsem už 6 let před revolucí, proto mi v roce 89 nebylo osmnáct). Nebylo to žádné hrdinství, protože jsem tím nic neriskovala. Dostávala jsem v práci studijní volno i později doporučení na vysokou školu. Měla jsem menší perspektivu postoupit třeba v práci na vyšší posty, ale to jsem stejně nepředpokládala. Nevím, jak bych se zachovala, kdybych byla postavena před volbu vstoupit do strany nebo dostat doporučení na VŠ, což se občas stávalo. Vážím si lidí, kteří měli jasno a raději volili vlastní újmu, než aby se podřídili totalitnímu režimu. Posledně jsem však už naznačila, že mám jisté podezření, že se tak trochu za „disidentství“ schovali i takoví, kteří nahradili revoltou proti režimu, jinými slovy politickou angažovaností, nedostatek talentu nebo schopností talent pěstovat a rozvíjet, což je tvrdá dřina. Ostatně v politice je, když nebudu úplný skeptik, také mnoho takových, (skeptik by řekl, že většina). Třeba Karel Kryl, který si vybudoval postavení zúročením talentu tvrdou prací a z exilu morálně podporoval národ, nebyl ten případ. Jestliže ale po revoluci, když každý mohl svobodně tvořit, se někdo místo zaměření na vydávání nových desek, zaměřil na vynášení svých zásluh a dehonestaci těch, kteří v některých chvílích selhali (například proto, aby chránili rodinu), tak to je dosti signifikantní. Zrovna tak to, když představitel žánru, jenž zrovna nepatří k mainstreamu, vyprodá O2 arénu. Ostatně Nohavica se se svojí minulostí sám hodně potýkal, po revoluci měl období, kdy se snažil vzpomínky utopit v alkoholu.

Moje kamarádka, spisovatelka a badatelka Martina Bittnerová, napsala knihy „Utajené životy slavných Čechů“ a „Utajené životy slavných Češek“. Názvy vymysleli vydavatelé, aby přitáhli zájem veřejnosti. Hlavně v mladších letech jsem četla hodně životopisy spisovatelů a hudebních skladatelů. Někteří autoři (například Romain Rolland) se zabývali především rozborem tvorby, jiní řešili osobní život. Mně životopisy umělců vždycky zajímaly proto, abych lépe pochopila jejich tvorbu, která vždy více či méně reflektuje osobní zážitky a zkušenosti. Někdy mi ale připadá, že se lidé zajímají o soukromý život „celebrit“ hlavně proto, aby na nich našli něco špatného, co by je snížilo, aby jim nemuseli tolik závidět úspěch. Typicky to bylo vidět, když moji kolegové z konstrukční kanceláře v ČKD, hluboko v 80. letech, rozebírali zpěváky a sportovce, (přímo z okna jsme viděli na vilu Karla Gotta).

Myslím si, že závidět nikomu netřeba, protože každý má nějaký talent. Vloni jsem přijala svátost biřmování. V rámci přípravy jsem hodně studovala. Když se nemám vyjadřovat v teologických pojmech, tak hlavní smysl biřmování je v tom, že přináší určité poselství. Poselství o tom, že každý člověk má svůj úkol, který mu je dán prostřednictvím jeho schopností, a smyslem života je tento úkol rozpoznat a naplnit. Ani teologie nepředpokládá dokonalé a nikdy nechybující jedince. Nikdo takový dokonalý totiž neexistuje a ani to není cílem. I na první pohled špatné vlastnosti, katastrofické události a chybné kroky mají svůj smysl a jsou součástí tohoto úkolu. Není to osamocené dílo jednotlivce. Všechno do sebe zapadá. Když to vezmeme filosoficky, tak to, že například někdo donášel, což je v absolutním měřítku špatně, umožnilo demaskovat vlastnosti někoho jiného, což je dobře. Nevím, jestli je to srozumitelné, jak to myslím, snad ano. Taková mozaika, kde do sebe zapadají jednotlivé kamínky. Když se budeme dívat touto optikou vnějšího pozorovatele dějinných událostí, z nichž každá je zároveň příběhem konkrétní osoby, uvidíme věci úplně jinak. Jako když se díváme na město z vyhlídkové věže nebo z nějakého kopce. Čím bude výš naše pozorovací stanoviště, tím se nám celek bude jevit víc jednolitý. I proto nemá cenu vést krvavé bitvy o jednotlivce, jejich činy a postoje. Ale ani ve vesmíru není všechno dokonalé, jak si mysleli naši předkové. Měsíc nám ukazuje jen jednu polovinu svého povrchu. Je pokrytá krátery, původně považovanými za vodní plochy, proto mají názvy jako „Moře jasů“, „Oceán bouří“ a podobně. Měsíc má ale také druhou stranu, vlivem vázané rotace, trvale ukrytou našim pozemským pozorováním. Ta není tak hezká, nejsou na ní žádné krátery, moře a oceány s romantickými jmény. Jak už jsem nastínila v souvislosti s B. Dylanem, stejně jako luna, má i každý člověk přivrácenou tvář, která je osvětlená sluncem, a pak tu odvrácenou, držící se ve stínu.


Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Eliška Anna Kubičková

Původní záměr byl fotoblog, ale občas sem napíšu i nějakou úvahu, recenzi či reportáž ze zajímavé akce.

Vystudovala jsem strojní inženýrství, aplikovanou elektrotechniku, základy průmyslového designu a základy tvůrčího psaní. Mám praxi v průmyslu, vzdělávání a výzkumu, od r. 2013 pracuji jako OSVČ. Věnuji se zpracování digitalizovaného obrazu, marketingovým výzkumům a umělecké tvorbě.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora